Spása je nesmírné tajemství lásky
Vydání: 2015/34 V sousedství uprchlíků, 18.8.2015, Autor: Ctirad Václav Pospíšil
Příloha: Perspektivy 34
Poslední dobou mě trápí myšlenka, že moji rodiče, kteří nepřijali Krista, možná nebudou spaseni. Sama jsem konvertovala na střední škole proti jejich vůli a od té doby se za jejich obrácení modlím. Mohu pro jejich záchranu udělat ještě něco?
Jednoznačná odpověď pochopitelně leží zcela mimo náš dosah. Jedině o těch, kdo byli kanonizováni jako svatí, máme ve víře jistotu, že jsou u Hospodina. K trvalému učení církve o dané záležitosti patří, že nikdo z nás o sobě s naprostou jistotou nemůže prohlašovat, že dojde spásy. Zkrátka a dobře, spása je nesmírné tajemství a nikdo z nás se nemůže holedbat, že to má tak říkajíc jisté. Jak nás poučuje svatý Pavel, na díle vlastního spasení máme pracovat se zdravou mírou úzkostlivosti (Flp 2,12).
Z druhé strany viděno, církev také o nikom nikdy jednoznačně neprohlásila, že je definitivně zatracený. Nikdo z nás totiž neví, jak proběhlo poslední a definitivní rozhodnutí toho kterého člověka v procesu jeho umírání – přechodu na onen svět. V naprosté většině případů tedy můžeme oprávněně doufat ve spásu. V Novém zákoně totiž nacházíme místa, která jasně poučují, že s určitými hříchy opravdu nejsou žerty. Víme, že Kristus jasně varuje před hříchem proti Duchu Svatému, který nemůže dojít odpuštění (Mt 12,31). V 1 Jan 5,16 apoštol dokonce praví, že neučí, abychom se modlili za toho, kdo se provinil hříchem vedoucím k smrti. Takovou modlitbu sice nazakazuje, leč zřetelně nedoporučuje.
Vraťme se k otázce čtenářky. Dovolím si podotknout, že odpírání přijetí víry v Krista nemusí být pro dotyčného subjektivně hříchem, jedná-li skutečně na základě svého poznání a v souladu se svým svědomím. Mnohem horší by bylo, kdyby takový člověk přijal víru jenom navenek třeba kvůli určitému prospěchu anebo jen proto, aby udělal radost jinému člověku. To, podle čeho budeme souzeni, se nakonec skrývá v nejskrytější hlubině našeho srdce, tedy ve svědomí. Jak to bylo v posledním okamžiku života rodičů tazatelky, opět nikdo z nás neví.
Dovolím si ještě dvě poznámky. První se týká zorného úhlu, pod nímž danou věc hodnotíme. Až budeme v plnosti slávy, dá-li Hospodin a vynaložíme-li na to skutečně všechny své síly, můžeme si být jisti, že budeme s uchvácením jásavě žasnout nad jeho milosrdenstvím a spravedlností.
Druhá je mé ryze soukromé mínění. Spásu si nikdo svými silami nezasluhuje. I my docházíme záchrany jen proto, že si nás Kristus specificky zamiloval (srv. např. Gal 2,20). Pokud Hospodin ví, že pro jeho milovaného syna či dceru by nebe nebylo nebem bez těch, které miluje, možná by někteří lidé mohli dojít spásy i díky bezbřehé touze Božích vyvolených. A nevlévá tuto touhu po jejich spáse do našich srdcí náhodou sám Nejvyšší? Není žízeň po spáse druhých ozvěnou touhy samého Hospodina po spáse všech lidí (srv. 1 Tim 2,4)? Nu, a nepraví sám Kristus, že za cokoli ho budeme prosit v jeho jménu, jistě obdržíme (Jan 14,14)?
Autor je teolog.
Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy, Odpovědny
