Vydání: 2007/42 Podzim na zahradě, 16.10.2007

V poslední době trpím velkou únavou. Vím, proč to je. Málo spím a neumím – vlastně nedokážu – po své náročné práci odpočívat. Vždy mě totiž přepadnou výčitky, že lenoším, když je kolem stále tolik úkolů, tolik možností pomáhat rodině, farnosti. Zprostředkujete mi písemnou radu, nebo budu muset navštívit psychologa?  

Domnívám se, že má-li u vás nastat trvalejší změna, skutečně by stálo za to podstoupit nějaký typ psychoterapie. Pouhá rada vám asi nepomůže – a to ani od psychologa. Z dotazu se zdá, že tušíte, kde je kořen vaší neschopnosti odpočívat: odněkud jste podvědomě přejala názor, že odpočinek je totéž co lenošení, že dobrý křesťan odpočívá až v nebi; tady na zemi by měl žít pro druhé a neměl by dát takovým „sobeckým“ záležitostem prostor… Proto zřejmě nedokážete pracovat v mezích anebo dělat si něco jen tak pro radost, bez pocitů viny.

Odpočívat neznamená lenošit
Už víte (jinak byste do KT nepsala), že klást rovnítko mezi odpočinek a lenošení není správné a že tedy pocit viny není na místě. Přesto se ho nedokážete zbavit, on nadále určuje vaše chování. Dalo by se říci, že v sobě vnímáte jakýsi skrytý motůrek, který vás pohání směrem k neustálému přetěžování se, přičemž ho neumíte identifikovat ani zastavit. Pokud by byl jeho spínač jen ve vědomé rovině, nemusela byste hledat pomoc jinde. Stačilo by rozumem pochopit, že odpočívat přece neznamená totéž co lenošit a že odpočinek ve správnou dobu není hřích. Stačilo by poznání, že vaše dosavadní chování je sebezničující, což ostatně sama vidíte z narůstající nespavosti a chronické únavy, které jsou varovnými signály blížícího se vyhoření. Ovšem to všechno už sama víte, a přesto s tím nedokážete nic udělat, nedokážete své chování změnit. Tady je odborná pomoc skutečně na místě.
Psychoterapie by vám mohla pomoci v tom, že odhalí hlubší kořeny vašeho neustálého sebepřetěžování: Proč vlastně mít pocity viny z něčeho, co není hřích? Mám pocity viny z toho, že nenaplňuji své vlastní představy o sobě, nebo spíš z toho, že nevyhovím druhým? Nebo snad používám práci jako drogu, jako anestetikum, které mi pomáhá nevnímat jiné neřešené věci v mém životě? Proč ta tendence pomáhat všude a všem, a to i na úkor sebe, svého zdraví? Z jakého důvodu vnímám vlastní potřeby jako nedůležité a potřeby druhých považuji za tak urgentní, že mají vždycky přednost? Jaký mám vlastně vztah sama k sobě? Kdo většinou určuje uspořádání mého času: já, nebo lidé a potřeby kolem mne? Bylo někdy období, kdy jsem žila jinak, kdy jsem si dokázala kromě práce naplánovat a dobře využít i chvíle volna? Jaké mám vlastně představy o tom, kdo je dobrý člověk, co je dobře prožitý život, potažmo co znamená dobrý křesťanský život? Souvisí to nějak s evangeliem a s tím, jak žil svůj lidský život Ježíš Kristus, nebo mám na sebe dokonce větší nároky než klade on?...

Psychoterapie pomáhá
Odpověď na podobné otázky znamená stále jen část řešení problému – jde o lepší pochopení východiska a jeho souvislostí: kde a proč v životě stojím, co a proč cítím, které jsou skutečné motivace mého chování. Už v této fázi sebepoznávání čekají člověka mnohá překvapení. Zjistí, že mnohé věci, které o sobě s přesvědčením léta tvrdil, jsou poněkud jinak. Přesto v terapii nejde jen o nové racionální pochopení souvislostí. Naše emoce mají své důvody, fungují podle své vlastní logiky, mnohdy v rozporu s tím, co člověk rozumově chápe nebo chce (tento rozpor je zřejmý i ve vašem dotazu). Proto, má-li se něco trvaleji posunout nejen v našich názorech a vyznávaných hodnotách, ale i na emoční úrovni, která tvoří velkou část naší motivace (toho motůrku, jenž nás zevnitř pohání k nějakému způsobu chování), bývá zapotřebí psychoterapie.
Na závěr bude dobré dodat, že ne každý činorodý člověk je workoholik (závislý na práci). Někdo zvládá hodně věcí, ale má k tomu potřebnou energii i sílu psychiky, přičemž si vytvořil zdravé způsoby, jak obnovit své síly. Má rád svou práci i jiné činnosti, ale dovede si dokonale vychutnat také chvíle volna, investuje do přátelství a udržuje si záliby, které dělá jen tak pro radost. Jiný je ale ve vleku svého vnitřního „motůrku“ natolik, že ničí sebe i každého, kdo se s ním ocitne v životním nebo pracovním tandemu. Dokáže si spolehlivě zkazit i dovolenou tím, že se na ni zásobí prací, a pokud to není možné, alespoň „si dá pořádně do těla“… Neschopnost odpočívat je skutečně známkou psychického problému, který má kořeny hlouběji než jen v nepochopení, jak by se mělo žít. Zasahuje do celého života a je dobré jej řešit s odbornou pomocí – nečekat až na vlastní zhroucení.
Kateřina Lachmanová