Vydání: 2009/1 Věžní hodiny, 31.12.2008

Nebe, ale i země je Božím dílem. Čím jsem starší, tím víc žasnu nad její krásou. Proto mi připadá zvláštní, že pojem země bývá zejména v Novém zákoně, ale i v mnoha modlitbách a církevních obřadech výrazem pro něco podřadného, pomíjivého, jako místo hříchu a smrti...

Z otázky vnímám v prvé řadě vděčnost za krásu Božího díla – a také bolest, že se k němu může přistupovat jednostranně negativně. Zde bych si však dovolil malý pojmový posun. Domnívám se, že zmíněný problém se příliš netýká pojmu země. Nový zákon ho užívá víceméně neutrálně jako označení místa, kde žijeme, vyjadřuje, že Bůh je Pánem nebe i země, Boží vůle se má dít na nebi i na zemi. Pouze v Janově evangeliu najdeme výrazný protiklad mezi tím, kdo přichází shůry, a tím, kdo pochází ze země (to ovšem souvisí s Janovou zálibou v používání protikladných pojmů a vyžadovalo by to delší rozbor). Také nemám dojem, že by se slovo země s negativním přídechem vyskytovalo často v modlitbách a obřadech.
Spíše vnímám zmíněný problém u příbuzných pojmů svět a tělo. Ty se v novozákonních spisech používají ve velmi rozdílných významech. Pojem svět patří především ke sv. Janu, který jím označuje na jedné straně skutečnost kolem nás, jež je Božím dílem. Je dobrá a Bůh ji miluje. Na druhé straně jsou síly, které se staví proti Bohu či Kristu – a v tomto významu je svět negativní skutečností. Pojem tělo nejčastěji používá sv. Pavel, jednak v běžně chápaném smyslu naší fyzické schránky, která je samozřejmě dobrá, je Božím darem, o něhož máme pečovat a jenž je příbytkem Ducha Svatého, jednak v negativním vymezení jako souhrnu sil, které se protiví působení Boha a jeho Ducha. V tomto pojetí – které je blízké negativnímu chápání pojmu svět u sv. Jana – pak sv. Pavel mluví o protikladu mezi tělem a Duchem.

Síla nádherných skutečností
Používání týchž slov ve zcela rozdílných významech je poměrně matoucí a není divu, že došlo (i vlivem dalších okolností) k zjednodušujícímu – a to negativnímu – chápání daných pojmů. Že svět je prostě zkažený, zlý a tělo hříšné. Hmotné skutečnosti byly tedy nezřídka vnímány jen jako něco, před čím se musíme mít na pozoru, a ne jako Boží dar, skrze jehož krásu a harmonii máme zakusit něco z Boží plnosti.
Když píši tyto řádky, připomínám si chvíle v horách, kdy po námaze a vypětí při výstupu přichází radost na vrcholu, úžas z krásy kolem, vyjádřený chvalozpěvem Sláva na výsostech Bohu. O několik set metrů níže vnímám kontakt s ledovou vodou horského plesa, která osvěží upocené tělo, a nakonec obyčejný kámen, který se stává oltářem a místem setkání s tím, který promlouvá skrze nádherné hmotné skutečnosti kolem nás.
Ano, naše terminologie potřebuje mnohé změny. Ale snad ještě důležitější je, aby z nás vyzařovala radost ze života, který smíme i s jeho hmotnými stránkami vnímat jako Boží dar. Zvlášť v těchto dnech, kdy se radujeme z toho, jak píše svatý Jan, že „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“
P. JAN PACNER, vojenský kaplan