Nikoho nenazývejte svým Otcem
Vydání: 2017/7 Papežův diplomat v Česku, 14.2.2017, Autor: Miloš Szabo
Příloha: Perspektivy 7
V evangeliu sv. Matouše (23,9) čteme slovo Páně: „A nikomu na zemi nedávejte jméno otec, jenom jeden je váš Otec, a ten je v nebi.“ Odtud pochází jedna z předních námitek evangelíků ohledně oslovení kněží „pater“ či „otec“. Jak se k tomu církev staví?
Tuto otázku si musím zodpovědět nejen jako pisatel této úvahy, ale především jako kněz, jehož jeho farníci také oslovují „pane faráři“ anebo – pro mě důvěrněji – „otče Miloši“. Proviňují se tím proti Ježíšovým slovům?
Jako u mnoha jiných biblických textů, i v tomto Matoušově je zapotřebí sáhnout k exegezi, která se na slovo „otec“ dívá nejen z pohledu současníka, ale především z pohledu tehdejšího posluchače (Bible bylo slovo, které se především nahlas četlo, tudíž většina věřících – ať už židů, nebo křesťanů – Boží slovo poslouchala). Ten sice slyšel to, co my, ale mohl mu rozumět (a pokusím se stručně vysvětlit, že také rozuměl) jinak.
Podstata totiž není v používání tohoto slova, protože ono je (stejně jako matka, manžel nebo nadřízený) slovem souvztažným – zmíněná slova by neměla žádný význam, kdyby zároveň neexistovala i slova syn/dcera, manželka a podřízený. Když je syn, musí být i otec, apod. O existenci tohoto otcovsko-synovského vztahu hned v prvotní křesťanské komunitě máme dokonce důkaz už přímo v Bibli, a to od tak vzdělaného pisatele, jakým byl apoštol Pavel. V listě adresovaném Filemonovi píše o svém bývalém otrokovi, který se vůči němu jako svému pánovi zachoval nepoctivě: „Prosím tě za svého syna, kterému jsem dal život ve vězení, Onezima…“ (Flm 10). A v jiném svém listě, tentokrát do Korintu, je dokonce ještě „odvážnější“, když sám sebe řadí mezi otce – „I kdybyste měli tisíce vychovatelů v Kristu, otců mnoho nemáte, neboť v Kristu Ježíši jsem vás já přivedl k životu skrze evangelium.“ (1 Kor 4,15)
A protože analogie je legitimním způsobem uvažování, můžeme říct, že prvním doložitelně nazývaným „duchovním otcem“ v křesťanství je už svatý Pavel. Každý z nás, kteří přicházíme jako duchovní do církve po něm, už máme jasně definováno i to, v jakém smyslu má být slovo „otec“ v církvi používáno a v jakém nikoli.
Originální řecký text Matoušova evangelia mluví o zákazu „dávat jméno otec“, přičemž vysvětlením zákazu není pouze to slovo „otec“, ale i to „dávat jméno“. To bylo nejen výlučným, ale i rozhodujícím právem otce dítěte, které mohlo být v osobním styku oslovováno leckdy i jinak, než bylo pojmenováno otcem při narození. „Dávat jméno“ bylo konkrétním projevem moci nad tím, komu nebo čemu bylo jméno dáváno.
Rozdíl mezi lidským otcem a Bohem Otcem jednoznačně klade i sám Ježíš, když nikdy neříká, že Bůh je naším (rozuměj jeho a naším) společným otcem, ale striktně odděluje „můj Otec“ a „váš Otec“. Zkrátka není každý otcovský vztah na stejné úrovni.
Bůh jako jediný Otec nese v sobě všechny atributy otcovství jako Pána, Dárce, Stvořitele i Vlastníka, který má moc. Nikdo z nás nejen nemá právo, ale přímo nesmí „dávat jméno Otec“ nikomu a ničemu ze stvoření, to náleží pouze Bohu. Vzhledem k němu jsme všichni na jedné úrovni jako bratři a sestry. A to bez ohledu na to, zda jsme ve vzájemném vztahu fyzicky nebo duchovně synové či otcové.
Autor učí na KTF UK
