Matka a utrpení jejích dětí

Vydání: 2008/37 Nové moderní způsoby výchovy, 9.9.2008

Vrtá mi hlavou malá pochybnost. Znala jsem jednu již zemřelou ženu – matku, která žila opravdu dobře: vírou, láskou a obětí. Všichni předpokládají, že je u Boha. Její děti ale stíhá mnoho neštěstí a vytrvale prosí maminku o přímluvu. Může být taková duše na věčnosti opravdu šťastná, když vidí trápení svých dětí?

Pokud vám hlavou vrtá jen „malá pochybnost“, pak je třeba smeknout! Vaše otázka je totiž vrcholkem velkého ledovce jedné zvlášť velké těžkosti v naší víře: problému existence zla, zvláště přirozeného (tj. utrpení a smrti) tváří v tvář dobrému, milujícímu a všemohoucímu Bohu.
Po Osvětimi a jiných válečných hrůzách se začali teologové znovu ptát, jak je možné, aby Bůh byl zároveň všemohoucí i milující: buďto je všemohoucí a pak nemůže být milující, jinak by tyto hrůzy nedopustil, nebo je milující, ale (aspoň občas) bezmocný, jinak by se tyto věci nemohly stát! A poněvadž první varianta je nepřípustná, mluví se o tom, že i Bůh „trpí“ tím, když vidí utrpení těch, které miluje. Jenže, pak by to znamenalo přesně to, co tvoří pozadí vaší „malé pochybnosti“. Trpí-li totiž i sám Bůh zlem, které se děje jeho milovaným dětem, stěží by jím mohla netrpět matka, která je v nebi, tedy „u něj“.
Jenže už ve starověku se koketovalo s představou Božího utrpení (např. v patripassianismu nebo teopaschismu) a tyto náhledy byly nutně odmítnuty, neboť odporují Boží blaženosti, tj. onomu věčnému štěstí, na kterém mají lidé podíl v nebi.

Někdy je nutné sklonit se před tajemstvím
Co tedy s tím? Tak jako Boží spravedlnost nevylučuje Boží milosrdenství, ani Boží blaženost nevylučuje autentický a láskyplný zájem Boha o trpícího člověka. A ti, kdo jsou v nebi, mají podíl na Bohu, a tedy i na jeho blaženosti, která si neprotiřečí s láskyplným zájmem o trpící lidi. V pozemském životě tedy milující matka při pohledu na své trpící děti nutně sama trpí; ve věčném životě nikoli, třebaže je nemiluje o nic méně než předtím a jejich utrpení rozumí lépe než za pozemského života.
Toto spojení pro nás zůstává tajemstvím, vzbuzujícím nemalé nesnáze, neboť nemáme zkušenost toho, jak je možné tyto zdánlivé protiklady skloubit. Přesto je to jediné možné „řešení“. Jinak bychom museli zpochybnit vlastní povahu nebe. Ta spočívá v účasti na věčné blaženosti Boží, která se projevuje dokonalou láskou, včetně zájmu o trpící příbuzné.
P. Pavel Vojtěch Kohut OCD, vyučující spirituální teologie na KTF UK v Praze


Sdílet článek na: 

Sekce: Odpovědny, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 7. – 13. prosince 2021

Cesta k pramenům bratrství

Papež se vydal na Kypr a do Řecka ve stopách apoštolů Pavla a Barnabáše. Přijel, aby povzbudil katolickou menšinu, promluvil o jednotě křesťanů a vybídl k přijímání…

celý článek


Odpouštět sobě i druhým

Smiřovat se učíme odmala. Pokud žijeme v manželství a chceme, aby náš vztah za něco stál, musíme v této disciplíně dosáhnout téměř mistrovské úrovně. A bez usmiřování…

celý článek


Na Šumavu za lidovými podmalbami

Stoletou tradici podmaleb na skle představuje Muzeum Kvilda v tomto oblíbeném šumavském zimovisku. Lidovou techniku si lze na místě dokonce vlastnoručně vyzkoušet.

celý článek


DARUJTE Katolický týdeník

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Předplatným KT můžete udělat radost, povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2021

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay