Vydání: 2007/24 Co Čech, to muzikant?, 12.6.2007

Jako zdravotnice bych ráda znala odpověď na stálý problém, který nikdo neřeší důsledně. Má se pacientům říkat pravda o jejich stavu nebo ne? Je milosrdná lež hříchem?

Odpověď na obě otázky se dotýká několika problémů, s nimiž se dosud po morální stránce nevypořádalo zdravotnictví ani ostatní obory lidské činnosti, dokonce ani většina lidí osobně. Prvním z nich je právo nemocného člověka vědět, jaká je jeho skutečná zdravotní a životní situace. Každý z nás má právo znát, jak na tom je, a také má právo na informaci, jakými postupy bude léčen či jaké možnosti má v jeho konkrétním případě medicína k dispozici. Počínaje rýmou a konče závažnými chirurgickými nebo nádorovými onemocněními. Na druhé straně však ošetřující lékaři musí mít na zřeteli, zda konkrétní člověk, jehož nemoc řeší, je psychicky a osobnostně natolik silný, aby informace unesl.

Každý si zaslouží pozornost
Kolegové ze staré lékařské školy nás vždy učili zásadě „primum non nocere“, především neuškodit. Určitě tím neměli na mysli nutnost pacientovi lhát, ale potřebu věnovat mu náležitý čas i pozornost a úměrně jeho intelektovým schopnostem, duševnímu stavu a stupni poznání vysvětlit situaci, přistupovat k němu vlídně, lidsky a s profesní pevností. Často se ze strany zdravotníků setkáváme s námitkami, že při tolika pacientech, nebo dokonce „za ty peníze“ není čas, aby se s lidmi „vybavovali“. Mnozí odborníci zase dovedou výborně operovat, učí mediky a publikují, ale jsou schopni laika zahltit tolika cizími slovy, že svou nemoc začne považovat za neléčitelně komplikovanou. V zásadě tedy platí, že ať pacient stůně s čímkoli, měl by se s ním zdravotník umět domluvit srozumitelně a v zásadě pravdivě. Podmínkou je, že si na každého pacienta udělá tolik času, aby pochopil, zda nemocný pravdu slyšet chce a nebo ne.

Úkol pro každého zdravotníka
Každý zdravotník se tedy stává, ať chce či nikoli, i psychoterapeutem svých pacientů. Každý člověk má duši, která tvoří s jeho tělesnými projevy jednotu. Nestačí tedy sdělit pacientovi nějakou informaci, ale je také třeba s ním dále pracovat, aby sdělená fakta správně pochopil a začlenil do svého života. Druhým problémem je souhra zdravotníků v týmu a jejich vzájemná informovanost. Bohužel se dnes na poradách řeší především rozpočtové záležitosti zdravotnických zařízení. Přesto by se měl najít vždy prostor, jak instruovat všechny členy týmu o léčebných postupech u jednotlivých pacientů. Zdravotní sestry by měly kupříkladu vědět, jak pacientovi osvětlit, co ho čeká na příslušném zákroku, a jak fakta sdělovat. Aby nejen léčba, ale i informování klienta byly jednotné. Už formulace „já vám to nesmím říct, to může jen pan doktor“ dokáže pořádně vyděsit.
Třetí problém představuje duchovní rozměr zdravotnické práce. Právě v utrpení a bolesti či obavách ze smrti se v lidech duchovní rozměr aktivuje a trpící člověk potřebuje péči i v této sféře. Nelze tedy problém jakékoli nemoci bagatelizovat a redukovat na materiální úroveň, jak to mají tendenci činit zarytí ateisté. Je třeba poskytnout bližnímu útěchu, dát mu najevo spoluúčast v jeho strádání a láskyplnou péči. Jde-li o věřícího člověka, nikdy by se nemělo stát, že mu zdravotnické zařízení znemožní setkání s knězem, přijetí eucharistie, svátosti smíření nebo svátosti nemocných.

Především neublížit!
Jsou výjimečné situace, kdy se použití milosrdné lži jeví být možné: hrozí-li nebezpečí, že konkrétní, zejména úzkostný pacient spáchá sebevraždu z obavy, že jeho nemoc je nevyléčitelná, ve strachu ze smrti, na niž není duchovně ani lidsky připraven, v obavách z neztišitelných bolestí a nedůstojného konce. Dále v situacích, kdy hrozí, že po sdělení diagnózy pacient sám nad sebou v beznaději zláme hůl a nebude spolupracovat v léčbě, ačkoli by se jeho zdravotní stav mohl zlepšit. Za úvahu stojí i situace, kdy nemocný v panice začne dělat rozhodnutí sociálně neprospěšná sobě a svému okolí. Například daruje všechno, co má, příbuzným, o kterých ví, že se o něj stejně nebudou starat, a po uzdravení se pak nemá kam vrátit. Každopádně by ale tomu, co označujeme za milosrdnou lež, mělo předcházet důsledné a odpovědné rozvažování, spojené s medicínskou i lidskou zkušeností, abychom nemocnému neublížili.
Alexandra havlicová, lékařka a psychoterapeutka