Vydání: 2004/11 Konec světa, 6.9.2004, Autor: Petr Šmolka

V minulém týdnu se stal tragický incident na jedné učňovské škole, kdy žák smrtelně pobodal svého učitele. Postupně vyšlo najevo, že tento chlapec měl být ve škole ponižován, a že právě to mohlo vyvolat jeho agresivitu. Mohou rodiče poznat, že se jejich dítě 'ocitlo v koutě' a že je např. ponižováno či šikanováno, když o tom doma nemluví? Lze vůbec takovýmto výbuchům agrese předejít?

redakce KT

Trochu se obávám, že i po této 'bitvě' se vylíhne spousta 'generálů', kterým bude okamžitě jasné, kde se stala chyba a koho za ni obvinit. Jedni by na pomyslný pranýř nejraději postavili onoho údajně šikanujícího pedagoga, druzí naopak už tak dost nešťastné rodiče. Ti soudnější se však budou raději dotazovat, zda lze takovým tragédiím předcházet a dle čeho poznat, že se k nim schyluje.
Podobně agresivní jednání bývá jen zřídkakdy vcelku logickým a očekávaným vyvrcholením předchozího vývoje. Vše by se zdálo být celkem prosté, kdybychom připustili, že existuje cosi jako vrozený sklon řešit náročné životní situace agresí: 'Přece už jako batole na pískovišti málem utloukl kyblíčkem a lopatkou svého vrstevníka jen proto, že mu rozdupal bábovičku. No a ve škole se stále pral a také v místě bydliště měl pověst násilníka.' Nepochybně jsou i takové typy násilníků. Ale ten 'náš' mezi ně nepatřil. Všichni jej popisují jako tichého a hodného chlapce, spíše nenápadného a trochu izolovaného. Což však ještě vůbec neznamená, že si nemohl prožívat své drobné či větší ústrky, že už tisíckrát předtím neměl chuť se vzepřít. Namísto toho však všechny ty pocity ponížení, bolesti a vzteku držel hezky v sobě. Až do chvíle, kdy dokápla ta poslední příslovečná kapka. Pak explodoval jak Papinův hrnec s porouchaným pojistným ventilem. Což je scénář, se kterým se u podobně dramatických a nečekaných výbuchů agrese setkáváme mnohem častěji, než by se nezasvěcenému zdálo. Agrese pak bývá zpravidla zaměřena vůči někomu z blízkých. Vůči rodičům, partnerům, spolužákům, nadřízeným a v neposlední řadě i vůči učitelům. Zjednodušeně řečeno - vůči někomu, kdo měl možnost v nás již dostatečně dlouhou dobu agresivní pocity vyvolávat.
Vraťme se ale zpět k nešťastným rodičům. Mohou vůbec poznat, zda je jejich dítě ponižováno nebo jinak šikanováno a zda hrozí podobně agresivní výbuch? Relativně nejjednodušší situace je tam, kde se dítě se svými pocity rodičům svěřuje. Což je však v období puberty a počátků adolescence spíše výjimkou. Můžeme si samozřejmě všímat i některých nepřímých signálů. Od nechuti pobývat v určitém prostředí (ale každému se občas nechce jít ráno do školy nebo do učňáku!), třeba až po poruchy spánku, příjmu potravy či výrazné výkyvy nálad. Jenže všechny tyto projevy k období dospívání také patří. Jen zřídkakdy dostaneme signály dostatečně 'čitelné'. Třeba v podobě návalů vzteku, který si náš potomek vybíjí na náhradních objektech. Na věcech, na těch, které považuje za slabší, někdy i sám na sobě ve formě nějakého sebepoškozování.
Případných 'pobitevních generálů' bych se tedy zeptal: I kdybychom některé signály včas rozpoznali, co s tím? Zajistit dítěti odbornou pomoc? Budiž! Ale co když ji bude odmítat? A co když jen 'slyšíme trávu růst' a svým podezřením ublížíme ještě víc? Možná nezbývá, než se smířit se situacemi, kterým prostě nelze bezezbytku předejít. Nejen pro klid vlastního svědomí bychom se tedy měli snažit, aby naše děti vyrůstaly v prostředí, kde jim poskytneme do života nejlepší možný vklad, a pak tiše doufat, že nás nic podobného nepostihne.
PhDr. PETR ŠMOLKA, Poradna pro rodinu, Praha