Kořeny slavení adventu sahají do 4. století
Vydání: 2008/48 Žít v souladu s přírodou, 24.11.2008
Četla jsem, že advent dříve lidé slavili déle než dnes – někde dokonce již od svátku svatého Martina. Můžete přiblížit historii tohoto liturgického období, případně celého církevního roku?Liturgický život církve je koncipován do ročního cyklu, který je tvořen třemi hlavními obdobími: okruh velikonoční, okruh vánoční a liturgické mezidobí. Jak okruh vánoční, tak i velikonoční se skládají z doby přípravy na slavnost Narození či Zmrtvýchvstání Páně a z doby prožívání radosti ze slaveného tajemství. Tato současná struktura liturgického roku je výsledkem téměř dvoutisíciletého vývoje.
Vývojem prošla i doba adventní, jejíž počátky můžeme klást do druhé poloviny 4. století. Termín advent (příchod) byl už v nejstarších liturgických knihách vnímán jako období přípravy na každoroční liturgickou připomínku Kristova narození. Teprve později je adventem označován také eschatologický příchod Krista na zem.
Ve 4. století v Galii (svatý Hilárius) a Španělsku (sněm v Saragoze) se objevují první zprávy o třítýdenní přípravě na slavení svátku Zjevení Páně, ne na Vánoce. Tato doba byla pravděpodobně stanovena jako období přípravy na křest, protože v těchto církvích se podle východního vzoru křtilo o svátku Zjevení Páně, kdy se připomínal i Kristův křest v Jordánu, dále o Velikonocích a také o Letnicích.
Dochoval se nám dopis, který kolem roku 400 po Kr. napsala jedna žena z Galie, kde připomíná některé asketické křesťany, kteří se tři týdny před Zjevením Páně postili a modlili. V Galii měl svátek Zjevení Páně (6. ledna) přednost před římským svátkem Narození Páně (25. prosince). Svatý Řehoř z Tours v 6. století mluví o adventu jako o druhé postní době, o 40 dnech askeze, pokání, postní praxe a přípravy katechumenů na křest. Z tohoto důvodu v Galii, Španělsku a severní Itálii začínal advent šest týdnů před Vánocemi, tedy po svátku sv. Martina. Proto se v těchto církvích také říkalo adventu půst sv. Martina.
Čtyři nebo šest týdnů?
V Římě se praxe východních křesťanů křtít o svátku Zjevení Páně nerozšířila, a tudíž i na advent se pohlíželo jako na období liturgického očekávání Kristova příchodu, na Vánoce.
V 5. století se sice podle galské tradice v Římě slavilo šest adventních nedělí, ale na konci 6. století papež Řehoř Veliký zredukoval jejich počet na čtyři. Tento počet zůstal v římské liturgii nezměněn. Naproti tomu církve v Galii si ponechaly šest adventních nedělí, a proto i dnes v Miláně, kde se slaví ambroziánská liturgie, začíná advent o dva týdny dříve než v Římě. Formování adventní doby bylo dáno liturgickými a teologickými charakteristikami místních církví, které i nás mohou obohatit a vést k hlubšímu prožívání této liturgické doby. Adventní očekávání není jedinou charakteristikou tohoto období – advent mluví o postu, smíření, pokání, modlitbě a vnitřním ztišení. Naše víra se projevuje i tím, jak prožíváme jednotlivá liturgická období. Bylo by povzbudivé, kdyby pro dnešního člověka advent nebyl jen časem předvánočního shonu, nervozity a pracovního vypětí, ale radostného očekávání.
P. Pavel Kopeček, vyučující liturgiky na CMTF UP v Olomouci
Sdílet článek na:
