Vydání: 2011/5 Církev a média, 26.1.2011, Autor: Jiří Skoblík

Jsem povoláním lékárnice, nyní již v důchodu, zároveň praktikující katolička. Při svátosti smíření v Brně mi kněz oznámil, že když lékárník vydá antikoncepční přípravky, dopustí se velikého hříchu, a proto mi nemůže dát rozhřešení. S takovým názorem jsem se za čtyřicet let praxe setkala poprvé. Prosím o radu a názor, nejsem jistě jediná praktikující lékárnice.

Tazatelka není jediná praktikující lékárnice, jak píše, která přichází s takovým dotazem, naopak. Nedivím se onomu zpovědníkovi, protože si zřejmě vzal k srdci slova Jana Pavla II., pronesená na setkání katolických lékárníků v roce 1990. Papež od nich vyžaduje věrnost vůči nedotknutelným zásadám katolické mravouky, zejména když zabraňují útokům na život (což není při požadovaném zboží vyloučené). Katolický lékárník má být pozorným poradcem poskytujícím zákazníkovi, který je přece jeho bližní, nejen odbornou, ale i obecnou mravní pomoc. Mimo to si zpovědník nejspíš připomněl kapitolu obecné morálky o spolupráci s hříchem druhého (zde asi správněji: s objektivně nesprávným jednáním druhého, protože většina zákazníků ve své koupi žádný hřích nevidí) a je přesvědčen, že lékárníkovo jednání nespadá pod dovolený typ materiální spolupráce. Nedivím se však ani tazatelce, protože v lékárnické hierarchii, která je navíc jako celek vystavena ekonomickému tlaku lékárnického řetězce, sotva který prodavač hraje roli určujícího činitele, jakým by měl být majitel – lékárník, vedoucí lékárny nebo magistr s  rozhodovacím právem o druzích zboží. Co může udělat řadový lékárník, dbalý mravního zákona? Odmítnout vydat zboží (což je protizákonné), hledat zaměstnání v „katoličtější“ lékárně, nebo odejít vůbec z farmacie a hledat si jiné zaměstnání? To všechno považuji za absurdní řešení. Trochu teorie: mezi okolnostmi doprovázejícími skutkovou podstatu činu musíme pamatovat na celkovou atmosféru společnosti. Něco jiného by byla opravdu katolická společnost, pohoršující se nad jakýmkoli vybočením z mravouky církve (existuje vůbec taková země?), kde bychom samozřejmě od celé lékárny očekávali příslušné jednání, a něco jiného společnost liberální, kroutící hlavou nad katolickými postoji, a to s nepříjemnými důsledky. Konfrontace zpovědník – lékárnice tak ústí do nezbytného etického kompromisu, jehož velkou nevýhodou je, že se nikdy nebude těšit z jednomyslného uznání. Moje řešení: nechť lékárník ve svém zaměstnání zůstane včetně nezbytného výdeje inkriminovaného zboží, ale snaží se vyhovět papežovým slovům o „pozorném poradci poskytujícím zákazníkovi, který je přece jeho bližní, nejen odbornou, ale i obecnou mravní pomoc“. Je v našich podmínkách něco takového opravdu čirý nesmysl? Ať předem skepticky nekapituluje, život připravuje i příjemná překvapení. Někomu bude můj pohled připadat hodně naivní, ne-li zrádný, ale mohu se odvolat na jednoho z kandidátů papežského stolce, vídeňského kardinála Christofa Schönborna, který podle mých informací vidí věc stejně a který nás překvapuje svým životním realismem.