Jako bych chtěl pozvat někoho, kdo neexistuje
Vydání: 2011/33 Berlínská zeď, 9.8.2011, Autor: Miloš Szabo
Jsme s přítelkyní nevěřící, ale chtěli bychom se vzít v kostele, zdá se nám to tam slavnostnější. Je to vůbec možné? A nezavazujeme se tím k navštěvování bohoslužeb nebo k něčemu jinému?Dovolím si malé přirovnání: máte v úmyslu koupit si automatický rotační vysavač, který bez námahy vyluxuje vaše obytné prostory. Zajdete do prodejny a vyberete si výrobek, který je pohodlný, krásný a navíc vypadá jako – vysavač… Prodavač vám ho ochotně předvede. Má to však jeden háček: vysavač není automatický a je třeba u něj stát jako u starších výrobků. Co teď? Má smysl zkusit přesvědčit prodavače, že tenhle vysavač bude určitě luxovat sám a bez vašeho přičinění? Změní se vaším neoblomným postojem parametry domácího spotřebiče?
Omlouvám se za tak triviální příklad. Je ale docela možné, že to, co žadatelé o svatbu v kostele chtějí, není úplně to, co církev při tomto obřadu „nabízí“. Říkáme tomu svátost. Už to samotné slovo naznačuje, že půjde o něco posvátného, čili nejen o nějaký lidský úkon. V několika řádcích nedokážu přesně vysvětlit to, co dělá problémy i mnoha posluchačům teologie při zkouškách: definovat srozumitelně nauku o svátostech, sakramentologii. Ale pro tuto chvíli snad postačí aspoň vysvětlení, že svátosti si nemůže vymyslet církev samotná, může je pouze spravovat. Podle katolické víry svátosti pocházejí přímo od Boha. Asi je zcela pochopitelné i to, že svátosti, mezi něž patří i svátost manželství, nejsou pouze nějakou vnější (byť někdy krásnou a slavnostní) událostí, ale především vnitřním jevem, který probíhá mezi Bohem a tím (nebo těmi), kdo svátost přijímají.
Každou svátost (je jich sedm) Bůh dává pro určitou situaci či příležitost. Svátostí manželství chce obdarovat ty, kteří se rozhodli nejen žít společně jako muž a žena v jedné domácnosti a vychovávat spolu děti. Svatba na úřadě má především právní charakter, i proto se její porušení řeší soudní, nikoli pouze administrativní cestou. Nic na tom nemění skutečnost, že se tento právní akt může konat ve slavnostním oblečení.
To podstatné se odehraje i v poslední zanedbané kapličce v Sudetech, stejně jako v pražské katedrále na Hradčanech. Aby však proběhlo to podstatné – ona svátost – je potřebné v Boha nejen věřit, ale udržovat s ním kontakt. Jinak mi to přijde nesmyslné, jako bych chtěl pozvat k sobě na návštěvu někoho, o kom jsem přesvědčený, že neexistuje. A je neslušné, když toto pozvání adresuji tomu, s kým nemám oboustranně vyřešený vztah. Vztah k Bohu se mj. vyjadřuje tím, jak se stavím ke všem svátostem, nejen k té manželské.
Ten, kdo tedy příjímá svátost manželství, se k žádným novým náboženským úkonům nezavazuje, všechny tyto závazky plynou už ze křtu. A rovněž křesťanská výchova dětí, kterou novomanželé v kostele slibují, je vlastně pouze přirozeným důsledkem života s Bohem, který by měli vést už před svatbou.
Možná však chcete opravdu něco jiného. Třeba pěkný, trochu tajuplný, až mysticky slavnostní svatební obřad. Ten ale opravdu církev nevlastní a nenabízí. Ani když to tak někdy na první pohled při návštěvě svateb v kostele vypadá.
Sdílet článek na:
