Gesta ministrantů vyjadřují vnitřní smýšlení

Vydání: 2009/18 Čtyři mariánská zastavení, 29.4.2009

Dříve byl postoj přisluhujících u oltáře bez sepjatých rukou nemyslitelný, dnes si tam každý dělá, co chce. Jaký je vlastně původ a smysl sepjatých rukou ať při bohoslužbě nebo při soukromé modlitbě? A mají i dnes postoje ministrantů nějaká konkrétní pravidla?

Před nedávnem se objevil ve vatikánském Osservatore Romano článek. Nebylo by vhodnější přesunout podání ruky věřících před přijímáním do obřadu přinášení darů k oltáři? Promýšlíme znovu způsoby uskutečnění koncilních reforem. Téma je citlivé, dotýká se náboženských zvyklostí. A víme dobře, že zvyk je železná košile. Postoj rukou je jistě detail, ale dotýká se samé podstaty: vnější gesta vyjadřují city účastníků liturgie, podporují vnitřní smýšlení a mají odpovídat tomu, co konáme. Rozepjaté ruce při modlitbě, jak je vidíme u kněze při mši svaté, mají pohanskou minulost: vyjadřovaly dotek božstva či nebes a postoj přijetí tohoto doteku. Sepnutí rukou se odvozuje od zvyku Germánů přijímat léno obřadem, při němž sepjaté ruce vyjadřovaly naprostou závislost i oddanost šlechtice vůči panovníkovi. Církev měla v sobě vnitřní sílu obě tato gesta proměnit v liturgii, dát jim nový význam i proto, že byla tak důvěrně známá a komunikační. Na druhé straně víme, že riziko pompéznosti a nevhodného upozorňování na vlastní osobu se nevyhýbá ani liturgii. Mnohým oprávněně vadila vyprázdněná vnějškovost. Dobu minulou, v plné síle s pozitivy i negativy, pamatuje stále méně lidí, vzpomínka na ni se stává nostalgickou a idealizující i proto, že se rádi utíkáme k „starým dobrým časům“ a tím – aniž si to uvědomíme – klameme sami sebe.

S TRPĚLIVOSTÍ A RESPEKTEM

Zvyklosti jsou obvykle v liturgických knihách formulovány velmi stručně, neboť liturgie je tep života, který utváří jeho vnější projevy. Liturgický život musí být korigován, avšak zároveň ne svázán. Kde nalezneme bod ke korekci liturgického chování? Stejně jako lpění na zděděných formách, je i neúcta k nim nebezpečná. Gestům nedává smysl jejich pilování k dokonalosti, hlubokými se stávají, zrcadlí-li vnitřní postoj věřících. Pouhé sepnutí rukou „nezajistí“, aby se modlilo i celé tělo. Pokusme se vžít do vnitřního světa ministranta – do služebníka oltáře dorůstá postupně. Zde platí: pevní co do zásad, umírnění co do způsobu. Bude třeba velké trpělivosti, ohleduplnosti a respektu. Prosazování správných postojů by se minulo účinkem, kdyby vyvolalo napětí a rozdělení. A už kdysi jeden Otec pouště moudře poznamenal: Nerudnost starců vůči mládí je nejzdařilejší ďáblovo dílo.

odpovídal P. Pavel Ambros, profesor pastorální teologie na CMTF UP v Olomouci

Sdílet článek na: 

Sekce: Odpovědny, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 7. – 13. prosince 2021

Cesta k pramenům bratrství

Papež se vydal na Kypr a do Řecka ve stopách apoštolů Pavla a Barnabáše. Přijel, aby povzbudil katolickou menšinu, promluvil o jednotě křesťanů a vybídl k přijímání…

celý článek


Odpouštět sobě i druhým

Smiřovat se učíme odmala. Pokud žijeme v manželství a chceme, aby náš vztah za něco stál, musíme v této disciplíně dosáhnout téměř mistrovské úrovně. A bez usmiřování…

celý článek


Na Šumavu za lidovými podmalbami

Stoletou tradici podmaleb na skle představuje Muzeum Kvilda v tomto oblíbeném šumavském zimovisku. Lidovou techniku si lze na místě dokonce vlastnoručně vyzkoušet.

celý článek


DARUJTE Katolický týdeník

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Předplatným KT můžete udělat radost, povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2021

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay