Existují i nevěrní zemřelí?
Vydání: 2012/44 Prezident vyznamenal hrdiny, 31.10.2012, Autor: Miloš Szabo
V liturgickém kalendáři je u 2. listopadu uvedeno „Vzpomínka na všechny věrné zemřelé“. Jsou tedy také nevěrní zemřelí?
Modlitba za zemřelé patří již k nejstarší křesťanské tradici, zmínka o ní se nachází mj. v tzv. římském kánonu, nyní známém jako první eucharistická modlitba. Modlíme-li se tedy za zemřelé, prosíme vlastně o jejich vysvobození z očistce, tedy toho duševního stavu, který jim zatím zabraňuje v plném prožívání blaženosti, způsobené přítomností ve věčném Božím království. Očistec má vždy pouze jeden směr, a to směrem k Bohu, k věčnému životu, nikoli směrem k zatracení.
Právě to je totiž úděl těch zemřelých, kteří umřeli bez kajícnosti a ve stavu těžkého neboli smrtelného hříchu. Zažitá a opravdu letitá terminologie pojmenovává tyto zemřelé jako nevěrné: vychází z několika míst v evangeliu, kdy Ježíš sám dělí služebníky na dobré a věrné a na špatné a nevěrné.
Protože zatracení už nemají naději na záchranu, ani modlitba za ně nemůže způsobit jejich spásu. O nikom ovšem nemůžeme prohlásit, že je zatracen. Od raného křesťanství církev uctívala konkrétní svaté a blahoslavené, tedy ony „věrné“ zemřelé. Není však znám jediný případ, kdy by dogmaticky prohlásila opak, že někdo konkrétní je zavržen. Tato skutečnost má dopad i na náš každodenní duchovní život, protože modlit se lze opravdu za každého zemřelého. Nemá však jít pouze o odříkání nějakých slov či vět, nýbrž o projev lásky: právě láska totiž zachraňuje člověka. Především láska Boží, která se projevila v jeho vtělení a smrti za naše hříchy, a pak také naše vzájemná láska.
A co kdybychom se takto modlili za toho „nevěrného“? Naše modlitba, nebo přesněji láska projevená v modlitbě, určitě nebude zapomenuta. Dotyčnému to sice už nepomůže, nás však tato modlitba více uschopňuje připravit se na vlastní odchod do věčnosti.
Když tedy v názvu této liturgické památky nacházíme přídavné jméno „věrné“, nemyslíme tím nikoho konkrétního. Podle katolické víry však zároveň vyznáváme, že modlitbou a vzpomínkou pomáháme těm, kteří o tuto pomoc vlastně stáli i během svého života. Vzpomínání a modlitba je tedy naše role; soudit a určovat, kdo je věrný a kdo nevěrný, je jedině Boží záležitostí.
Sdílet článek na:
