Bůh je otcem i matkou, ale jinak než my, lidé
Vydání: 2008/15 Bejvávalo za socialismu líp?, 8.4.2008
Proč o Bohu hovoříme v mužském rodě? Vím, že sám Ježíš o něm hovoří jako o Otci, ale stejně mi to přijde divné. Podle mě Bůh nemůže být ani Otec, ani Matka, ale spíše někdo, kdo zkrátka „je“.Chceme-li hovořit o Bohu jako o osobě, máme možnost používat buď mužský, anebo ženský rod. Střední rod, jak jistě uznáte, se nejeví být nejvhodnější alternativou.
Má-li být Bůh skutečně Bohem, pak musí být osobou. Člověk jakožto osoba převyšuje svět věcí a živých, neosobních bytostí. Má-li Bůh převyšovat nejen svět věcí, ale také svět lidí, musí být nejen osobou, nýbrž v jistém slova smyslu „nadosobou“. Pouhému „jsoucnu“, které nelze oslovovat slůvkem „ty“, se nemůžeme klanět.
Vraťme se ale k onomu mužství a ženství. My jako lidé Boha poznáváme na základě své podobnosti s Bohem. Vždyť jsme byli stvořeni jako osoby k obrazu a podobě Boží coby muži a ženy. Jestliže Bůh stvořil vše z ničeno, musí nějak obsahovat všechno, co stvořil. Z uvedeného důvodu musí mít v Bohu základ jak mužská, tak ženská edice jeho obrazu. Analogicky tedy můžeme říci, že Bůh je otec i matka. Zároveň ale musíme jedním dechem dodat, že není otcem ani matkou ve stejném slova smyslu jako my, lidé. Poslední tvrzení odpovídá oné části pravdy, kterou vystihujete ve formulaci své otázky, není to ale pravda celá. On je věčné otcovství i mateřství. Z toho vyplývá, že musí být také věčným synovstvím či dcerovstvím. Nikdo totiž nemůže být otcem či matkou, pokud nemá syna či dceru.
Když vypovídáme o Bohu jako o otci nebo jako o matce, pak tím stvrzujeme, že Bůh je dárce bytí a že je skutečně osobou. Nikdo totiž nemůže být osobou jako „samojediný“, neboť osoba je kromě jiného také vymezeností vlastního „já“ vůči „ty“ i vůči „on“ a „my“. To vše může nastat jedině tehdy, jsou-li ve vzájemných vztazích alespoň tři osoby. Bůh tedy může být skutečně osobový pouze tehdy, je-li trojosobní, je-li Nejsvětější Trojicí.
Máme posvátný podíl
Je evidentní, že v Písmu svatém převládá otcovský obraz Boha. Ve Starém zákoně ale nalezneme celou řadu náznaků, že Bůh je také matka (srov. např. Ex 20, 12; Sir 4, 10; Iz 49, 15). V Novém zákoně je takovým velkým znamením Maria, protože stejně jako ve věčnosti vychází Syn z první osoby Trojice, tak v dějinách spásy vychází z Marie. Skutečnost, že v křesťanské tradici převládá otcovský obraz a oslovování Boha v mužském rodě, analogicky vyjadřuje Boží autoritu a transcendenci. Rozhodně to ale neznamená, že Bůh by byl mužem ve stejném slova smyslu jako nějaký člověk nebo že by mu bylo cizí mateřství. Daný způsob vypovídání o Bohu má ale význam především pro nás. Jsme-li obrazem Božím jako muži a ženy, pak je mužství a ženství naším osobním a posvátným podílem na tajemství trojjediného Boha. Mužství a ženství proto nemůžeme vnímat jen jako nějaké nezávazné „kabáty“, které bychom mohli svévolně „převlékat“ nebo „přešívat“. Zejména v dnešní době, kdy mnozí nechtějí respektovat posvátnost přirozeného řádu, je tato „teologie mužství a ženství“, o níž hovořil na sklonku svého pontifikátu Jan Pavel II., nesmírně důležitá.
P. CTIRAD V. Pospíšil OFM, profesor dogmatické teologie na CMTF UP v Olomouci
Sdílet článek na:
