Vydání: 2005/32 Kněží 'na půl úvazku', 3.8.2005, Autor: Jiří Zajíc

Jakým způsobem, za jakých podmínek a do jaké míry mohou diváci nebo posluchači veřejnoprávní televize či veřejnoprávního rozhlasu skutečně ovlivnit programovou skladbu a obsah vysílání?                           

Š. C., plzeňská diecéze

Koncem června vysílala ČT 2 francouzský dvoudílný dokument o tom, jak se ve Spojených státech vzmáhají zastánci tradičních amerických hodnot (především američtí evangelikálové protestantského i katolického ražení) a jaký to má dopad na média. Podle autorů dokumentu - zjevně evropských protiamerických liberálů – je tento dopad hrozný: v televizi už se pomalu nemůže ukázat ani odhalené ňadro a za výskyt slov s kmenem „fuck“ (což je univerzální vulgarismus pro vše, co souvisí s pohlavím i vyměšováním) jsou pořádné pokuty; moderátor nejsprostějšího pořadu byl dokonce propuštěn navzdory tomu, že měl dlouhodobě vysokou poslechovost, atd. To vše se odehrálo, protože přes milion „ochránců amerických hodnot“ dokázalo úžasně rychle – především s pomocí moderních komunikačních prostředků – vyvinout na veřejnost velmi intenzivní tlak (jakého do té doby byli schopni jen feministky, ekologové, gayové či představitelé jiných poněkud extrémních menšin). Klíčovým sdělením bylo věcné konstatování jedné představitelky této nátlakové skupiny, která účinnost metody vysvětlila slovy: „Demokracie a politika má určitá pravidla fungování. A my neděláme nic jiného než to, že je důsledně využíváme.“ Pointa tohoto příkladu spočívá v tom, že česká společnost neumí správně používat pravidla fungování politiky a demokracie; a katolíci v tom vesměs zaostávají ještě více než ostatní - jako by jejich zájmy měl hájit „někdo“ jiný. 

Veřejnoprávní média (média veřejné služby) si každá rozumná společnost vytváří a chrání, protože mají být štítem proti bezohledné vládě peněz, která zásadně deformuje působení médií v tržním prostředí. Proto existují určité nástroje, které mají zajišťovat kvalitu jejich služby pro veřejnost. Těmito nástroji jsou v prvé řadě Rada České televize (podrobnosti včetně složení a kontaktů najdete na www. czech-tv.cz/radact) nebo Rada Českého rozhlasu(www.rozhlas.cz/rada). Dále je možné i vhodné obracet se přímo na tvůrce pořadů či zodpovědné pracovníky (programového ředitele, dramaturgy) nebo na dopisové oddělení.

Rada je orgánem, který má hájit zájmy veřejnosti. Zda a jak to činí, to samozřejmě záleží na jejím složení, ale i na dalších, zejména politických okolnostech, za kterých působí. Sám jsem byl členem Rady ČT osm let a v té době jsme se ohlasy diváků zabývali velmi poctivě.

Lidé mají většinou pocit, že jejich hlas nic neznamená, ale ze své zkušenosti vím, že čtyři či pět dopisů k jednomu pořadu už bývá považováno za „nadprůměrný ohlas“ a pár desítek diváckých reakcí k jedné záležitosti se běžně projednávalo na programových poradách jako důležitá zpětná vazba. Většina tvůrců totiž o dobrou zpětnou vazbu velmi stojí. Účinné je, když taková zpětná vazba poskytuje pozitivní motivaci. Jde v zásadě o proces „výchovy médií“ – a jak víme, výchova je účinnější tehdy, když je v první řadě nesena pochvalou. Samozřejmě platí, že zdaleka ne všechno, co se vysílá, stojí za pochvalu. V tom případě je vhodné svůj ohlas formulovat slušně, jasně a mít zdůvodněné argumenty. Právě se zdůvodněním, proč to či ono považuji za nevhodné, bývá u nás velká potíž: lidé totiž nejsou zvyklí svoje soudy a názory zdůvodňovat. Naopak naprosto nevhodné jsou prefabrikované petice, kterými se prakticky nikdo nezabývá. Rozhodující pro účinné působení v demokracii je osobní ručení a ne schovávání se za někoho jiného.

Pokud ve vysílání dojde (anebo průběžně dochází) k něčemu, co je zvlášť nebezpečné - a to zejména pro vývoj dětí a mládeže -, je možné podat stížnost na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, která pokud stížnost uzná, může vysílatele pokutovat. Dalším způsobem, jak působit na média, je využít k jejich pochvale či kritice média jiná – zejména noviny, časopisy či internet.

O účinnosti ohlasů rozhoduje jak celkové klima ve společnosti, tak trpělivost a vytrvalost. Jako diváci či posluchači máme možností docela dost, ale ani zdaleka je nevyužíváme.