ODPOVĚDNA: Může být zpověď „na dálku“?
Vydání: 2020/13 Velikonoce na obrazovkách, 24.3.2020
Příloha: Doma 13
Nevím, jak v těchto dnech přistoupit ke svátosti smíření, jsem zvyklý vykonávat ji pravidelně. Napadla mě zpověď bez osobní přítomnosti kněze, například dopis. Je možné svěřit hříchy papíru a odeslat je knězi ke zpovědi „na dálku“?
Svátost smíření – jak ji popisují Obřady pokání – je především liturgií církve, která má svou rituální strukturu a průběh, kdy je přítomnost kněze a penitenta základní a nezbytnou podmínkou. Obřady pokání uvádí tři liturgické formy smíření, které odpovídají na současné potřeby církve. Patrně nejrozšířenější formou je tzv. ušní zpověď, tedy liturgie svátostného smíření pro jednoho kajícníka. Protože jde o liturgickou formu, měl by zde po uvítání a přijetí kajícníka zaznít krátký text z Písma svatého a poté by se mělo přistoupit k vyznání hříchů. Tato krátká bohoslužba slova většinou není z praktických důvodů možná, proto se velmi doporučuje, aby kajícník při přípravě na zpověď nejen zpytoval svědomí, ale také si přečetl biblický text a v jeho světle poznal své hříchy, vzbudil důvěru v Boha a lítost.
Po vyznání hříchů následuje rozhovor s kajícníkem, kdy kněz i skrze dotazy má zjistit penitentovu životní situaci, aby mu mohl dát vhodné rady pro jeho život a také jej povzbudit. Tento rozhovor je důležitou a nenahraditelnou součástí liturgie smíření, protože poukazuje na vážnost hříchu, na objasnění, jak má kajícník v konkrétních podmínkách přemáhat pokušení. Je dobré ukázat i na důvody lítosti a znát možnosti a stav penitenta pro uložení pokání. Pokání má mít nápravný a motivační rozměr, proto je třeba je vhodně volit a neomezovat se jen na modlitbu, ale i na úkony sebezáporu nebo službu potřebným. V pokání se má objevit naše milosrdenství jako odpověď na Boží milosrdenství, ale i skutečnost, že hřích a jeho odpuštění má sociální význam.
Na závěr ušní zpovědi kajícník přijímá rozhřešení a je propuštěn. Slova rozhřešení jsou provázena epikletickým gestem, kdy kněz vztáhne ruce na hlavu kajícníka. Toto gesto a pronášená slova jsou výrazem společné touhy a prosby o odpuštění, odkazují na vnitřní souvislost mezi smířením a Kristovým velikonočním tajemstvím. Zdůrazňují působení Ducha Svatého v odpuštění hříchů, ale i to, že o smíření žádá církev a nastává skrze službu církve. Je tedy zřejmé, že fyzická přítomnost kajícníka je nezbytná, proto nelze tuto svátost udílet na dálku, případně jinými formami.
Obřady pokání nabízí další dvě možnosti liturgie svátosti smíření – a to pro více kajícníků se soukromou zpovědí. Zde je liturgická část velmi rozvinuta a má podobu kající bohoslužby, při níž je individuální ušní zpověď přítomných, což vyžaduje přítomnost dostatečného počtu zpovědníků. Výhodou této formy je ekleziální slavení. Při promluvě po čteních je možné celé shromáždění vést k poznání hříchů, k lítosti, ke kajícímu smýšlení a ke vzbuzení touhy po obrácení a nápravě.
Poslední možností je liturgie svátostného smíření pro větší počet kajícníků se společným vyznáním a rozhřešením, která se slaví jen ve výjimečných situacích. Jsou doporučovány (zvláště v době postní a adventní) kající bohoslužby, které vzbudí u věřících touhu po smíření a jsou vhodnou přípravou pro individuální zpověď.
P. PAVEL KOPEČEK, liturgik
