Odpouštět ne jednou, ale opakovaně

Vydání: 2020/37 S nunciem na pouti v Hájku, 8.9.2020, Autor: Mireia Ryšková

Příloha: Perspektivy 37

Podobenství o nemilosrdném služebníkovi v Matoušově evangeliu patří mezi ta nejnáročnější, nikoliv z hlediska pochopení, ale z hlediska realizace v životní praxi (viz Mt 18,21-35). Petr klade otázku po správném postoji k někomu, kdo se vůči němu proviní.


Vzájemně si odpouštět patří mezi ty nejnáročnější úkoly v našem životě. Ježíš nás navíc vybízí, aby naše připravenost odpouštět neměla žádné hranice. Snímek Pixabay


Z Petrovy otázky pak zaznívá poměrná velkorysost, když je schopen uvažovat, že stejnému člověku může odpustit až sedmkrát. Nejde tedy jen o to, odpustit jednou, ale opakovaně. Odpouštět sedmkrát už samo o sobě znamená odpouštět plně. Ježíš však jeho velkorysé nabídce nasazuje korunu, když ji smete ze stolu jako malodušnou a říká mu, že odpouštět je třeba bez omezení, tedy sedmasedmdesátkrát.

Muselo jít o neuvěřitelnou sumu

Na doložení toho, co má na mysli, vypráví pak Ježíš podobenství. To se odehrává minimálně na dvou rovinách: materiální (dluhy) a vztahové (provinění, hřích). První nápadnou věcí u tohoto podobenství je, že se týká otázky Božího království. Petr se ptá Ježíše na jednání v rámci pozemské reality a Ježíš mu svou odpověď dokládá podobenstvím o nebeském království a přístupu do něj. Tím nově nastoluje vzájemný vztah mezi pozemskou realitou a nebeským královstvím. Nebeské království je totiž stavem plnosti života, přebývání s Bohem, z něhož je vyloučeno vše, co život omezuje.

V podobenství král účtuje se svými služebníky, nejspíš dlužníky. Jeden z nich mu dluží neuvěřitelnou sumu, v dnešní době srovnatelnou například se státním dluhem (i v antice něco takového existovalo). O služebníkovi se nic moc nedozvídáme, pouze je zřejmé, že muselo jít o vysoce postavenou osobnost (nějakého vazalského panovníka), když mohl dlužit tak obrovské peníze.

Pointa ale leží jinde

Je nasnadě, že jde o nesplatitelnou částku a oba dva to dobře vědí. Král vyhrožuje zruinováním celé rodiny (tedy celého společenství, za něž je dotyčný zodpovědný, státním bankrotem), ale na prosby služebníka mu nejen dopřeje odklad splátek, jak on žádal, ale velkoryse mu odpustí celý dluh. Daruje mu – a tím celému jeho společenství – život, restart.

Pak však tento vysoce postavený služebník narazí na někoho, kdo mu dluží zanedbatelnou sumu, pár set korun, a zachová se zcela opačně – nedopřeje mu odklad splátky a zruinuje ho, donutí ho živořit. Když se král dozví, že onen služebník se neinspiroval jeho velkorysostí, uvalí na něj trest, kterým mu hrozil, tedy vyloučení z plnosti života. Ježíš na závěr komentuje Petrovu otázku slovy, že tak jako ten nemilosrdný služebník dopadne každý, kdo není ochoten odpouštět, a to bez podmínek.

Je však možné a výchovné v reálném životě takto jednat? Máme bez omezení odpouštět a promíjet dluhy každému? Nezhroutí se tím chápání spravedlnosti a nebudou z toho profitovat jen všichni nepoctivci a zločinci? Ježíš svými slovy určitě nechtěl zlikvidovat základy, na nichž stojí lidská společnost, tedy zodpovědnost, spravedlnost, poctivost. Jistě nechtěl říci, že jeho učedníci nemají usilovat o lidskou spravedlnost a mají se chovat nevýchovně a pošetile. Pointa leží jinde.

Jde o životy druhých

V matoušovské verzi modlitby Otče náš v prosbě o odpuštění je použito slova stejného základu jako v tomto podobenství, jež znamená „dluh“ a také „provinění/hřích“. V podobenství se mluví o hospodářských záležitostech, o dluzích, jež jsou zároveň symbolem pro provinění vůči někomu. Dluh i provinění se mohou stát tak tíživými, že zabraňují životu, někdy doslova. Dlužník či provinilec se mohou bez odpuštění či prominutí dluhu ocitnout ve zcela bezvýchodné situaci. Cílem podobenství není výhružka, že když člověk bezhlavě nepromíjí dluhy či provinění, tak je mu odepřen přístup do Božího království. Cílem Ježíšových slov je apel na člověka, Ježíšova učedníka, aby bral ohled na druhého a jeho životní situaci.

Bůh si přeje na prvním místě život člověka, plný život, a odstranění všeho, co tomuto plnému životu – k němuž patří i otevřený vztah k Bohu – brání. To mohou být materiální dluhy i dluhy ve vztazích zaviněné hříchem. A je na zodpovědnosti Ježíšova učedníka, respektive celého společenství učedníků či společnosti vůbec, jak hodně jim záleží na životech druhých. Bůh jde příkladem – jeho milosrdenství je bez hranic, což ovšem neznamená, že provinění a dluhy jsou v jeho očích banální záležitosti. Pro něj je však plný život člověka prioritou. A pro nás?

MIREIA RYŠKOVÁ. Autorka přednáší biblistiku na KTF UK v Praze

 


 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články



Aktuální číslo 15 7. – 13. dubna 2021

Opět jiné Velikonoce

Navzdory všem pandemickým opatřením a omezením se na bohoslužby o Velikonocích dostala spousta lidí. A přitom legálně. Farnosti totiž nejen přidávaly mše svaté, ale…

celý článek


Papež vyprošoval mír a uzdravení

Papež František letos požehnal Městu a světu (Urbi et Orbi) z baziliky sv. Petra za přítomnosti 150 věřících. Ve svém poselství připomněl naději, kterou přináší…

celý článek


Položil svůj život za eucharistii

Šest mnichů z italského opatství Casamari ponese od 17. dubna titul „blahoslavení Simeon Cardon a pět druhů mučedníků“. Jejich blahořečení je významným okamžikem…

celý článek


Nový KT ke stažení zdarma vždy od soboty

Vážení čtenáři Katolického týdeníku, po dobu mimořádných vládních opatření, která mají opět omezit šíření nákazy koronavirem, jsme se rozhodli Vám naše/vaše…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2021

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay