Vydání: 2022/2 Koledníci už vyrazili do ulic, 4.1.2022

Anton Otte byl družný, a přitom nenápadný a diskrétní. Nedominoval diskusím, ale když se debata stočila směrem, s nímž nesouhlasil, ozval se. Zajímala ho politika, ale ještě víc ho zajímalo, co si myslí druzí. Měl rád české pivo stejně jako dobré víno z Porýní. A i když vstával časně ráno, vydržel posedět a povídat si do pozdních nočních hodin. To všechno mu pomohlo v jeho roli vyslance česko-německého smíření. On sám s jemnou sebeironií říkával, že už je taková povaha, že nerad jde do konfliktu. „Být smířlivý pro mne není výkon, spíš seberealizace…“ přiznal se před časem v rozhovoru pro KT. Ovšem jeho motivace k hledání porozumění a smíření byla hlubší.
Jednou, je to už hezká řádka let, mi řekl: „Víš, na co bych se rád jednou zeptal Pána Boha? Proč tolik nevinných lidí musí trpět, souvisí to nějak se spásou světa?“ Tehdy u toho byl ještě jeden kněz, ten se ujal slova a vysvětloval, že to je důsledek svobody člověka a hříchu. Ale Antonovi se to nezdálo moc věrohodné. Chvíli poslouchal a pak jen zavrtěl hlavou – takhle přece nemůžeme obhajovat utrpení malých nevinných dětí. Anton Otte zažil dost bezpráví a utrpení, aby se nespokojil s jednoduchými odpověďmi. A díky tomu mohl mnoha lidem pomoci porozumět druhým a nalézt odpuštění a smíření.
O svém osudu mluvil málo a opatrně. Teprve v sedmdesáti letech v revue Universum otevřeně hovořil o tom, co pro něj jako malého kluka znamenalo, že jeho tatínek byl po válce odsouzen českým lidovým soudem k trestu smrti oběšením. Těžce se vyrovnával i s tím, že nesměl chodit do školy jako jiné děti jen proto, že pocházel ze sudetoněmecké rodiny a jeho otec byl odsouzen k propadnutí majetku a trestu smrti. Přesto si nikdy nestěžoval. Říkával, že jiní byli postiženi mnohem víc, a dodával, jak si už jako chlapec uvědomoval válečnou tragédii rozdmýchanou a vedenou nacistickým Německem. „Pocit neurčité viny, že jsem Němec, si nesu v sobě. Myslím, že naše generace to pociťuje podobně a musíme se s tím učit žít,“ přiznal v nedávno vydaném knižním rozhovoru nazvaném Vzdálená Evropa? (Vyšehrad 2019). Už tehdy jako studenti s kamarády snili o spojených státech evropských, kde by nebyly hranice ani šikana dětí z rodin „kulaků“, ani totalitní režimy…
Kromě několika letmých vzpomínek na tatínka Antonovi zůstal jen jeho dopis na rozloučenou. V něm otec mimo jiné píše, že pyká za jiné. Otázky, jak se s rodinnou tragédií vyrovnal, Anton Otte většinou odbýval slovy, že vyrovnání přišlo s časem. Dost možná ale všechno, do čeho se později pouštěl, bylo jeho odpovědí, jeho cestou, jak se vyrovnat s otázkami, které nešlo zaplašit katechismovými tezemi.
Hojení starých ran
Už jako náctiletý se Anton rozhodl pro kněžství. V totalitním Československu to ale bylo nereálné a teologii mohl vystudovat až po odchodu do Německé spolkové republiky. Studoval spolu s dalšími muži, odsunutými z východní Evropy, v Königsteinu. Zde se seznámil s řadou vynikajících profesorů a také spolupracovníků organizace Kirche in Not (Církev v nouzi) a sdružení Ackermann-Gemeinde, včetně českých katolických exulantů. Tady si také záhy uvědomil inspirativní sílu odvahy přiznat si vlastní selhání a nabídky ke smíření, jak ji formulovali zakladatelé Ackermann-Gemeinde. Z tohoto myšlenkového prostředí čerpal i jako gymnaziální profesor, vězeňský kaplan a posléze nenápadný hybatel snah o česko-německé smíření.
Mnozí čeští i němečtí politici, kteří s Ottem konzultovali roky připravovanou Česko-německou deklaraci, mu jsou dodnes vděčni za jeho inspirující důvěru, že porozumění a smíření mezi Čechy a Němci je možné. Za svůj přínos ostatně Anton Otte obdržel četná ocenění: byl vyznamenán Řádem TGM, Spolkovým křížem za zásluhy (Bundesverdienstkreuz) a Bavorským řádem za zásluhy. „To, co mě během let víc a víc zaměstnávalo, bylo smíření, ať už ve farnosti, ve vězení mezi násilníky a jejich oběťmi, a nakonec ve vztazích mezi Čechy a Němci. Ale to není přece pro kněze nic mimořádného. Právě proto přece přišel Ježíš Kristus na svět, aby nás smířil s Bohem a se sebou navzájem, co jiného by nám mělo ležet na srdci?“ komentoval ta významná ocenění v knížce Vzdálená Evropa?. A jedním dechem dodával, že on sám moc dobře ví, co všechno v životě nezvládl.
O smíření nejraději hovořil jednoduše – jako o hojení starých ran, které občas zabolí, nebo se dokonce po letech znovu otevřou. Někdy pomůže trpělivá péče, jindy čas. Ptal jsem se ho jednou, co tedy říkal souženým lidem, a on mi odpověděl: „Sedl jsem si na pryčnu vedle toho vězně nebo na židli vedle nemocného, někdy jsem je držel za ruku a zůstal s nimi. V takových situacích jsem neměl, co říct. Trpěl jsem s nimi. Všechno, co mne napadalo, každé slovo, mi přišlo banální. Snažil jsem se jen se s nimi ztotožnit. To pro mě byl věrohodný způsob odpovědi, jedno zda šlo o někoho poničeného válkou, zločince, těžce nemocného či jinak zkoušeného člověka.“ V tom viděl svoji roli Kristova kněze.