Odešel hrdina života i jeviště

Vydání: 2006/23 Agresivita v nás, 6.6.2006, Autor: Jaroslav Someš

Často slýcháme oprávněné stesky, že české divadlo dnes trpí nedostatkem velkých osobností. (Vlastně se to netýká pouze divadla, ale celé naší současné kultury, ba celé společnosti.) Boris Rösner v tomto smyslu nesporně patřil k vzácným výjimkám. Snad jako jediný ze své herecké generace mohl být už za svého života právem řazen do galerie bardů českého jeviště, jejichž jména známe z historie. Navázal na jejich odkaz ve stěžejních rolích klasického repertoáru. Dramatickou sílu a výbušnost ovšem dokázal - po vzoru svého hereckého učitele Václava Vosky, k němuž se nikdy nepřestal hlásit - propojit s úsporností hereckých prostředků a s niternou citlivostí.
S divadlem byl spjat celým svým životem. Byl herecké dítě, v zákulisí od mládí vyrůstal, takže nebylo divu, když přes dočasné úvahy o studiu medicíny nastoupil na divadelní fakultu pražské Akademie múzických umění, kterou v roce 1973 absolvoval. Jeho prvním působištěm se stalo liberecké Divadlo F. X. Šaldy, odkud po šesti letech přešel do Městských divadel pražských a v roce 1987 se stal členem činohry Národního divadla v Praze. Jeho ostře řezaná tvář a výrazný, osobitě zabarvený hlas ho od počátku předurčovaly k charakterním rolím, jako byl Tulák ve hře bratří Čapků Ze života hmyzu, Arbenin v Lermontovově Maškarádě, Salieri v Shafferově Amadeovi (tu roli převzal právě po Václavu Voskovi, který zemřel), Ibsenův Peer Gynt, Mefisto v Goethově Faustovi a řada postav shakespearovských.

ŠLECHTIC ŽIVOTA I JEVIŠTĚ
Vrcholem jeho herecké tvorby se stala sezóna 2003-4, v níž se setkal se třemi výjimečnými úkoly - se Cyranem z Bergeracu (v Divadle pod Palmovkou), se Schmittovým Frederickem (v Divadle ABC) a na své domovské scéně s Moliérovým Lakomcem, za nějž získal všechna tři nejvyšší herecká ocenění - Cenu Divadelních novin, Cenu Alfréda Radoka i Thálii. Bezprostředně po tomto triumfu však těžce onemocněl. Nevyléčitelné chorobě čelil s mužnou statečností. S vážnými zdravotními problémy se přitom potýkal už dlouho předtím, ale nikdy to nedával znát ani v osobním životě, natož na scéně. Také v tom, jako vůbec v celé jeho osobnosti, bylo cosi cyranovského. I on bytostně toužil „být volný v každý čas“, i on se dokázal „bít pro ano a ne“, i on si až do konce svých dnů zachoval „čistý štít“ - lidský i umělecký. Nepřátelil se snadno a s kdekým, ale když, tak věrně a vytrvale. Nerozdával se v drobných, pečlivě vážil každou hereckou nabídku, a ačkoli se neobjevoval v tuctových seriálech, které jsou dnes hlavní zárukou popularity, patřil k našim nejznámějším a nejuznávanějším hercům. Na filmovém plátně se objevoval málo, spíš před televizními kamerami. Často se věnoval dabingu, byl výborným recitátorem - stálým hostem pražské Violy. Těžištěm jeho práce však zůstávalo jeviště. Řadu let vychovával novou hereckou generaci na pražské DAMU, kde byl milovaným učitelem, otcovsky přísným i chápavým.
Teprve čas odhalí všechna prázdná místa, na kterých bude Rösnerova výjimečná osobnost chybět. Jeho místo v novodobé historii českého divadla je však už dnes pevné a trvalé.

„Čím je člověk starší a nabývá vlastních zkušeností, tak - hlavně v souvislosti s úmrtími svých blízkých - diskutuje o přítomnosti víry v sobě... Když moje matka ve třiapadesáti letech umírala, poprosila mě, abych jí přivezl růženec po její mamince. Nebyla sice praktikující katolička, ale tu víru měla v sobě. Když je člověk opravdu v těch posledních chvílích života, tak se k Bohu obrací... Je to v nás zakódované, víra má uzdravující účinek. Apropó, všimla jste si, jaká slova nejčastěji vyslovujeme ve chvíli, kdy je nám nejhůř? Maminko nebo Pane Bože. Říkají je i ti, co o sobě tvrdí, že jsou bezvěrci.“
BORIS RÖSNER (rozhovor v KT 30/2004)


Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Kultura, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 43 20. – 26. října 2020

Příběh místo moralizování

Ctnost? Přestože tento pojem může někomu znít poněkud staromódně, v psychologii a pedagogice se poslední dobou objevuje stále častěji. A i do škol – nejen těch církevních…

celý článek


Hlavu mám stále plnou hudby

Víte, co má společného Kunderův film Žert, Dietlův seriál Synové a dcery Jakuba Skláře a více než třicet skladeb v Kancionálu? Autora hudby. Je jím skladatel ZDENĚK…

celý článek


Uprkova křížová cesta v nové kráse

V obnovené kráse se již brzy představí kompletní soubor obrazů křížové cesty v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Vyškově. Před sto dvaceti lety soubor vytvořil slavný…

celý článek


Nový KT ke stažení zdarma vždy od soboty

Vážení čtenáři Katolického týdeníku, po dobu mimořádných vládních opatření, která mají opět omezit šíření nákazy koronavirem, jsme se rozhodli Vám naše/vaše…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay