"Odcházení" o lidské malosti a směšnosti
Vydání: 2011/14 Almužna, 30.3.2011, Autor: Lukáš Jirsa
Příloha: Doma
Film Odcházení v režii Václava Havla je groteskním příběhem o lidské malosti a směšnosti. Příběh odcházejícího kancléře Riegera, který se musí vyrovnat se ztrátou svého společenského postavení, tepe mnohé nešvary nejen politického života.
Václav Havel – dramatik, náš bývalý prezident a stále zářící světová intelektuální celebrita – převedl do filmové podoby svoji zatím poslední divadelní hru Odcházení (2007), která byla uvedena na mnohých divadelních scénách u nás i v zahraničí. Hru o konci jedné politické kariéry začal Havel psát již před Sametovou revolucí a po skončení své politické dráhy ji pak definitivně dopracoval – zajisté i na základě svých dlouholetých zkušeností v politice. Ústřední postavou Havlova dramatu je postarší vysloužilý politik – kancléř Rieger (Josef Abrhám). Ten právě opustil nejvyšší státní funkci, a tak se vyrovnává nejen se ztrátou své „životní role“, ale také s faktem střídající se politické garnitury. S tím souvisí i skutečnost, že se bude muset vystěhovat z vládní vily, která se jemu i jeho rodině během let jeho vládnutí stala domovem. Dochází tedy k rozpadu celého Riegerova života: ztrácí kariéru, domov i své nejbližší. Celý děj filmu se odehrává právě před honosnou vilou, kterou spolu s idealistickým Riegerem obývá i jeho dlouholetá oddaná přítelkyně Irena (Dagmar Havlová), mírně zapšklá matka (Vlasta Chramostová), patolízalský a zrádný tajemník (Oldřich Kaiser), unavený sluha (Stanislav Zindulka) a mnozí další. Neméně důležitou postavou je Riegerův cynický politický protivník a nástupce ve funkci Klein (Jaroslav Dušek), který se bez větších skrupulí snaží ze situace vytěžit maximum pro sebe a pro „svůj“ nastupující režim.
Na mušce nejen politici
Václav Havel se při převodu své divadelní hry na filmové plátno nepustil do žádných radikálních posunů. Divadelnost Odcházení nijak nepotlačuje, naopak si s tímto nepopiratelným faktem hraje a zdůrazňuje jej. Zároveň také akcentuje komičnost příběhu, jehož poetika vychází – stejně jako ostatní Havlovy hry – z tradice absurdního divadla. Havel ukazuje svého hrdinu Riegera, v němž můžeme samozřejmě vidět i odlesky samotného autora, jako ztraceného idealistu. Ten se nekonečným opakováním stále stejných frází o tom, že „do středu svého politického myšlení postavil člověka“, nenávratně odcizuje realitě – a to za neustálého podporování svého nejbližšího okolí. Havel ale nezesměšňuje jenom vyprázdněnost politických frází, terčem výsměchu se mu stávají i média, zde reprezentovaná bulvárním deníkem s okatým názvem Fuj!, jehož zítřejší, a dokonce i pozítřejší vydání nosí reportér deníku bez uzardění v brašně. Nepochybně podstatným prvkem je také soustředění se na různě pokřivené mezilidské vztahy, na lidskou slabost, úskočnost a prospěchářství.
Není malých rolí
Herecký ansámbl utváří kompaktní celek různě vyšinutých postav a postaviček. Vedle „rozpadajícího“ se Riegera, kterého s narůstajícím vnitřním napětím zosobnil Josef Abrhám, je nutné vyzdvihnout výkon Dagmar Havlové, která na svoji „oddaně-nervní“ Irenu strhává značnou – a zaslouženou – pozornost. Havel ovšem zvolením vyhraněného komického způsobu hraní a zdůrazněním veskrze negativních vlastností jednotlivých postav dokázal i z malých rolí vypracovat výrazné charaktery (viz kameraman Stanislav Milota v roli bulvárního fotografa či Jan Budař v roli uťáplého Riegerova zetě). Film Odcházení vybočuje z dlouhé řady téměř zaměnitelných českých snímků nejen kvůli jménu svého autora. Havlova filmová prvotina by díky svému osobitému absurdnímu duchu a konzistentnímu (i když divadelnímu) filmovému uchopení stála za pozornost i sama o sobě.
Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články
