26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Od Berlusconiho ke Casinimu

31. 10. 2004

|
Tisk
|

Podle Herder Korrespondenz 2/2004

Vydání: 2004/16 Nemůžeme mít děti, 31.10.2004, Autor: Zdeněk Jančařík

Příloha: Perspektivy

Katolicismus a politika v dnešní Itálii
Po desetiletí bylo pro italskou politiku typické spojení církve a Křesťanskodemokratické strany. Mezitím se katoličtí voliči na politické scéně výrazně přeskupili. Současný pohled na vládní i nevládní strany v období vlády středopravé koalice a jejího vůdce poskytuje zajímavé průhledy do aktuálního italského amalgámu církve, politiky a společnosti.

Chytrý podnikatel v čele státu
'Předseda vlády nám sdělil, že vláda při dnešním hlasování zachránila svátost manželství.' Tato ironická věta vyšla z úst jednoho významného italského kardinála, který se zúčastnil setkání nově zvolených kardinálů se zhruba desítkou ministrů 23. října loňského roku na italském velvyslanectví při vatikánském státu. Parlament tehdy velkou většinou odmítl návrh zákona na zkrácení lhůty rozvodového řízení z dnešních tří na jeden rok. Jelikož je všeobecně znám církevně nedovolený stav rozvedeného a znovu sezdaného Silvia Berlusconiho, nelze jinak než se nad tímto spojením premiérova verbálního klerikalismu a sekularizované praxe pousmát.
Epizoda ilustruje vztah církve a italské středopravé vlády i vytrvalou nedůvěru mezi vládou a církevními představiteli, bez ohledu na jejich spojenectví v konzervativních postojích. Těsný svazek církve a politiky se během padesátiletého vládnutí italských křesťanských demokratů stal příslovečným. O to méně se ví o poměru církve k politickým silám, z nichž v Itálii sestává pravý střed.
Zcela mimořádným fenoménem italské politiky devadesátých let 20. století je bleskový nástup mediálně podporované Berlusconiho 'videostrany' Forza Italia (Vzhůru, Itálie), nejsilnější strany dnešní vládní koalice. Strana byla založena v lednu 1994 a od začátku byla vedena přísně vůdcovským stylem. Mávnutím proutku získala v parlamentních volbách téhož roku 21 procent voličstva a při volbách do Evropského parlamentu konaných několik měsíců nato dokonce 30 procent. Šlo o závratný úspěch pro stranu, která se označovala jako 'antistrana' nebo strana, která o sobě tvrdila, že nemá v úmyslu oslovit široké masy. Její účast na vládě skončila už v prosinci 1994 kvůli nevstřícným postojům extrémního pravicového politika Ligy severu Umberta Bossiho k ostatním stranám. Ve volbách roku 2001 se strana s 30 procenty znovu vyhoupla do čela italské politiky a své postavení si drží dodnes.
Berlusconiho liberální, na úspěch orientované a více proamerické než proevropské postoje jdou ruku v ruce s proklamovanou příslušností ke katolické církvi. Může za to i jeho rodinné katolické zázemí: Berlusconiho otec Luigi byl katolíkem každým coulem, několik Berlusconiho blízkých příbuzných se stalo kněžími či řeholními sestrami, premiér se chlubí úzkým přátelstvím s několika kněžími, především se salesiány. Také se považuje za 'Bohem pomazaného', do politiky prý šel, aby 'na sebe vzal kříž'; komunisté jsou pro něj ztělesněním všeho zla.
Do noty mu hraje i chování italských voličů: v roce 1994 hlasovalo 30 procent praktikujících katolíků pro jeho stranu. V roce 2000 se prezentoval jako 'vůdce první křesťanské a katolické strany'. Osobuje si právo přetáhnout na svou stranu voličstvo a symboliku křesťanské demokracie, třebaže nebyl nikdy jejím členem a nikdy se nezabýval jejími myšlenkami.
Berlusconimu se podařilo přesvědčit většinového voliče (podle průzkumů patří k jeho nejvěrnějším voličům hospodyně v domácnosti, které sledují celé dny pořady jeho televizních kanálů) o tom, že jeho strana je 'evropskou lidovou stranou' a že v Evropském parlamentu představuje Forza Italia spojení křesťanské demokracie s konzervatismem. Jeden z jeho nejbližších poradců, kněz Gianni Baget Bozzo, razí teorii, podle níž si je prý třeba uvědomit, že být středovým politikem je spíš otázkou temperamentu a charakteru než ideologie.
Pověst umírněného katolického politika si Berlusconi zajistil tím, že s podporou katolických biskupů přispěl k prosazení některých novel zákona o soukromém školství, k přísnějšímu zákonu o interrupci, drogách a bioetice. Naopak témata jako střet zájmů v politice a v podnikání, fungování politického systému, nezávislost státních institucí, otázka zákonné garance svobody vyznání apod. zůstávají tabu.
Umberto Bossi a jeho antiklerikalismus
Dne 18. srpna 1997 reagoval vatikánský list Osservatore Romano na kritické výroky na papežovu adresu z úst Umberta Bossiho, neohroženého vůdce ultrapravicové Ligy Severu: 'Vůbec nás to nepřekvapuje. Trapný nedostatek taktu, hluboká neznalost dějin, vulgární chování, absence smyslu pro odpovědnost: To vše jsou dobře známé vlastnosti zmíněného politického hnutí. Nepřekvapuje nás to, ale žádáme úctu. Může ovšem trpaslík, který se považuje za obra, ctít opravdového obra současných dějin?' Tehdy se vztahy mezi církví a Ligou opět dostaly na bod mrazu.
Ligu Severu volí lidé z předalpských oblastí severní Itálie a jak napsal kdysi novinář Roberto Cartocci, 'mapa katolického přesvědčení se převážně kryje s mapou sympatizantů Ligy'. Voličstvo Ligy se však po jejím zřeknutí se požadavku na odtržení severní Itálie od chudšího jihu stále ztenčuje. Část jejích voličů je katolického vyznání, což Bossimu nebrání, aby neútočil na Charitu, některé biskupy, misionáře, a dokonce i na papeže.
V osmdesátých letech vystupovala Liga Severu s názory, které se do jisté míry kryly s centralistickými, etatistickými ideami křesťanské demokracie. Refrénem její politiky byla hysterie vůči cizincům pracujícím v Itálii a pokus o založení severního státu, Padanie, který by byl nezávislý na 'chudém a líném' jihu a byl by důstojným ztělesněním 'nordických ctností'. Bossi založil pádskou liturgii, pouti k řece Pádu a pádskou mytologii. Jeho nenávistná politika se stala po boku umírněné proevropské politiky mediálního magnáta Berlusconiho neúnosnou a z mnoha radikálních požadavků musel ustoupit. To ho také stálo mnoho hlasů.
Gianfranco Fini coby antifašista
Dne 24. listopadu 2003 Gianfranco Fini, předseda Národní aliance (Alleanza Nazionale), historické sestry někdejší fašistické strany, navštívil jeruzalémský Památník obětí holocaustu a při jedné tiskové konferenci během této návštěvy označil fašismus za jeden 'z jasných projevů absolutního zla'. To byl pro dědice fašistické strany a protižidovských zákonů důležitý symbolický krok. Proměnu postfašistické strany Movimento Sociale Italiano (Italského sociálního hnutí) v demokratickou pravicovou stranu Národní aliance poznamenala mnohem víc než otázka katolické víry problematika její historické antisemitské zátěže. Ve volbách z roku 2001 dosáhla tato strana 12 procent voličských hlasů.
Vatikánský stát nikterak neskrývá sympatie pro tuto stranu. V některých případech, jako v roce 2000 v oblasti Lazia, dosáhla volebního vítězství i díky podpoře místních biskupů. Politické preference a volební výsledky pomohly Finimu proměnit vedoucí garnituru strany a modely jejího veřejného vystupování natolik, že dnes jde opravdu o jinou stranu než před dvaceti lety. Zašlo to až tak daleko, že např. při stranickém sjezdu v roce 1995 Fini veřejně pochválil odborový a katolický antifašismus během druhé světové války v období budování italské republiky a někdejší oficiální antisemitismus této strany prohlásil za překonaný. Nynější stranická ideologie se opírá o myšlenky demokratických politiků Giulia Evoly, Govanniho Gentileho a o sociální učení papeže Jana Pavla II. To ale neznamená, že se podařilo zcela proměnit někdejší ideologickou zátěž a že Fini má ve straně pouze příznivce.
Zbožný Casini
Dalším důležitým exponentem středopravé koalice je Pier Ferdinando Casini, představitel katolického politického seskupení Biancofiore (Bílá květina, tj. křesťanský symbol lilie), stávající předseda Parlamentu. Předsedování zahájil modlitbou k Madoně od svatého Lukáše, patronce rodné Boloně. To je ovšem možné jen v Itálii... Casini ztělesňuje spojení lidové zbožnosti a politického konzervatismu. Jeho strana vznikla ze dvou politických subjektů, Centro Cristiano Democratico (Křesťanského demokratického středu) a Cristiani Democratici Uniti (Spojených křesťanských demokratů). Další střepiny těchto dvou stran najdeme v opoziční koalici Ulivo (Olivovník), zejména ve straně zvané Margherita (Kopretina).
Katolíci se dělí rovnoměrně do obou bloků
Křesťanská demokracie stejně jako její nástupnická strana Partito Popolare byly stranami, které se bránily logice vytváření bloků a vždy se považovaly za jakýsi jazýček na vahách. To vedlo k ideologickým ústupkům a v dalším důsledku k tomu, že nejdříve v roce 1995 v čele s Rocco Buttiglionem a posléze s Franceskem Cossigou pomýšlely na volné spojenectví s levicí, vzápětí však došlo k opačné orientaci a k pevné vazbě na pravici. Tehdejší předpoklady takové strategie jsou však dnes překonané: voliči se zatím smířili se systémem většinových bloků, což ovšem úplně neplatí o smýšlení samotných politických stran.
Ze socionáboženského hlediska jsou obě nejdůležitější italské koalice (Dům svobod na pravici a Olivovník nalevo od středu) navzájem velmi podobné. Římskokatolický kněz má při nedělní bohoslužbě v kostele před sebou zástup tvořený ze 44 % sympatizanty Olivovníku, ze 46 procent voliči Domu svobod a z 10 procent jsou příznivci jiných uskupení.
Ještě v sedmdesátých letech 20. století volili italští praktikující katolíci z 60 až 70 procent Křesťanskodemokratickou stranu a kněz se při bohoslužbě mohl obracet na jejího většinového voliče. Rozložení katolíků do různých stran odráží zásadní proměnu stran a změnu dialektiky vlády a opozice. Z ideologicky jasně vymezených stran, které měly ve znaku tradiční křesťanské či socialistické symboly, se stala víceúčelová sdružení, která nechtějí být stranami pro lid, nýbrž chtějí být 'zviditelněna' skrze své lídry.
Při bližším pohledu na chování katolických voličů je patrné, že existují rozdíly v jejich volebních preferencích v závislosti na intenzitě jejich vazby k církvi a jejich náboženské praxi. Praktikující katolíci volí spíše od středu doleva, nepraktikující či zřídka praktikující volí naproti tomu od středu napravo. Podíl nepravidelně praktikujících katolíků vzrostl v posledních 30. letech z 31 na 51 procent. To je příležitost pro pravici: směs zbožnosti, sekularizace a konzervatismu přitahuje evidentně širší spektrum katolíků než středolevé strany.
Církev zatím reaguje na proměnu politického systému v Itálii zhruba trojím způsobem. Buď se pokouší veškeré politické dění šmahem rozdělit do dvou schémat: komunistický-antikomunistický; nebo se považuje za poslední platnou nositelku tradice a doufá, že se jí podaří shromáždit rozptýlené katolíky znovu do jednoho ovčince; poslední skupinou v církvi jsou ti, kdo pochopili současný politický vývoj a sázejí na dvoukolejný demokratický systém a své hlasy rozdělují do obou táborů podle kvality politických názorů a schopnosti politiků se za tyto postoje odpovědně stavět.
Zdeněk Jančařík
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou