Obývák, nebo kancelář?
Vydání: 2021/3 Pravoslavní slaví Vánoce, 12.1.2021, Autor: Karolína Peroutková
Příloha: Doma 3
Koronavirová krize zcela proměnila význam některých slov. Rouška, pes či práce na dálku – tyto pojmy slýcháme nyní denně a ve zcela jiném významu než dřív. Někdy zlehčujícím, jindy vážnějším. Ale zvláště poslední jmenované sousloví znamená pro mnohé rodiče malých dětí velkou tíhu.
Při „práci z domova“ je často nemožné rozdělit prostor mezi práci a domov. Snímek Pexels
Podivná prázdnota. I tak by se dal pojmenovat prostor okolo nás, kdy na poloprázdných ulicích míjíme tváře v rouškách a pokukujeme po zavřených dveřích – obchodů, restaurací a škol.
Doma jsou jak školáci se svou distanční výukou, tak často rodiče s prací na home office. Na jaře jsme tuto situaci zažili poprvé, od podzimu nastalo opakování. Práce z domova je už možná pro někoho rutina, pro jiné však stále noční můra. Kde nabrat povzbuzení do dalších dní?
Domov je místem, které dnes obvykle definuje soukromí, odpočinek, blízkost rodiny. Ale v posledním roce je mnoho lidí nuceno tento prostor vyplnit pracovní činností „na dálku“ s nejasnými pracovními hodinami. To vše za běžného provozu celé domácnosti a při snaze pomoci dětem s distanční výukou. Jak vše zvládnout? Níže přinášíme tipy z Křesťanské pedagogicko-psychologické poradny.
Jinak u nás, jinak u vás
Jeden univerzální návod, jak zvládnout tuto situaci, neexistuje. A že se jej snažíme najít! Vedle denního zpravodajství na nás z internetového světa vykukují stále nové rady od psychologů a pedagogů. Jenže jak poradit zároveň tomu, kdo žije ve městě, a tomu, kdo žije v menší obci? Radu hledá jak zajištěná domácnost, tak manželka právě propuštěného živitele rodiny nebo samoživitelka. Jiné povzbuzení hledá rodina, která má prarodiče daleko, a jiné ta, která má babičku a dědečka jen pár kroků od domu. Také věk dítěte a jeho školní zralost podstatně určuje rodičovu soustředěnost. V neposlední řadě jinak probíhá home office z domu se zahradou a jinak v bytě 2+1.
„Téma duševního zdraví rodiny při práci na dálku a distanční výuce je určitě zajímavé, ale nelze paušálně poradit, aby z toho měli užitek různí konkrétní rodiče,“ říká psycholožka Marta Luzarová. Podle ní je obtížné třeba už jen sestavení funkčního plánu dne – rodiče třeba nemusí mít pro každé dítě počítač nebo nejsou počítačově dost zdatní, aby to vůbec s dětmi absolvovali. Také není jednoduché přimět malé děti, aby tři hodiny denně vydržely soustředěně sedět u obrazovky. „Jsou samozřejmě rodiny, které to s vypětím všech sil zvládají, ale zároveň řeší základní existenční problémy jako finance, splácení hypotéky, propuštění z práce, nejistou budoucnost, strach z covidu, karanténu,“ dodává psycholožka a upozorňuje, že zavření škol se na dětech podepisuje také tloustnutím, ztrátou školních návyků a dovedností, sociální izolací, závislostí na počítači a podobně.
Osobní kontakt je nenahraditelný
„Mám tři věkově odlišné děti, jeden z nich je prvňák. V době, kdy byli všichni doma, jsem se snažila rozvrhnout čas tak, abych se mohla aktivně věnovat malému školákovi (případně jeho kamarádům, které jsem hlídala přátelům zdravotníkům), pečovat o malou předškolačku, alespoň mentálně podpořit syna studujícího gymnázium a přitom si najít čas na vlastní práci,“ ohlíží se Irena Pohl Houkalová, hudebnice, pedagožka a manažerka hudebních projektů. A přiznává, že jí samotné pomohlo, když výrazně slevila z nároků na sebe a aktivně zapojila do chodu domácnosti všechny tři děti.
Práce s rozvržením času je tou nejnáročnější výzvou. „Jsem vděčná za vše, co jsme se v rámci takové situace všichni doma naučili – samostatnost, posílení osobní odpovědnosti za plánování svého času, schopnost překonávat překážky. Přes veškeré vymoženosti techniky a možnosti virtuálního kontaktu ale považuji lidský kontakt v rámci vzdělávání za zcela nenahraditelný a dlouhodobé zavření škol obecně v mnoha aspektech za devastační,“ konstatuje hudebnice Houkalová.
Máma má tátu. Ó, my se máme!
V čase, kdy je okolní společnost tak nejistá sama sebou a tolik si nárokuje zapojení osobních sil každého jedince, je víc než jindy nutné ponořit se do vlastních hloubek a hledat klid před bouří právě tam. Ani jeden obecně povzbuzující text nepřinese tolik sil, kolik dokáže každý člověk najít právě a jen ve svém nitru, ve spojení s Bohem. Zklidnění, modlitba, odevzdanost, důvěra, pokora. „Doporučuji více se spolehnout na svůj zdravý rozum, na svou vnitřní sílu, nenechat se zastrašit a manipulovat druhými. Rozlišit, co je opravdu důležité a co méně,“ zmiňuje psycholožka Marta Luzarová.
Při veškeré této námaze, kterou musí leckterý rodič zvládnout jako zátěž ke své vlastní práci z domova, je dobré si připomenout, že svým chováním vkládá do dítěte jistý vzor. A že tato lekce „zvládání krize“ může být důležitější než leckterá školní hodina. Možná jeho prvňáček ke konci tohoto školního roku sice nebude umět správně přečíst, že „Ema má mísu a máma má maso“, ale budou bezpečně vědět, že táta má mámu a máma má tátu. A že se tím pádem máme. Starší školáci zase třeba nebudou vědět, kde hledat Lamanšský průliv, ale bezpečně poznají, kde je jejich doma.
I když se leckomu může zdát, že ani zima, která skrývá slunce, nepřidává na náladě a apokalypsa je za dveřmi, můžeme si připomenout báseň Nad knihou kazatel G. K. Chestertona v překladu olomouckého pomocného biskupa Josefa Hrdličky: Je jeden hřích: zvát zelený list šedým, taková lež i slunci zastře kruh. Je jedno rouhání: velebit smrt, vždyť chválu smrti zná jen jeden – Bůh. Je jedno krédo: vzdor všem hrůzám světa jablůňka rodí a má plodů dost. Je jedna hlavní věc, a to je každá věc. Co zůstane, je marnost nad marnost.
KAROLÍNA PEROUTKOVÁ
Sdílet článek na:
