O závoji a šátku

Vydání: 2008/15 Bejvávalo za socialismu líp?, 8.4.2008, Autor: Dagmar Pohunková

Příloha: Perspektivy

Když se lidé počali na zemi množit a rodily se jim dcery, viděli synové božští, jak půvabné jsou dcery lidské, a brali si za ženy všechny, jichž se jim zachtělo,“ (Gn 6,1–2).
Tento tajemný úryvek Písma pravděpodobně reflektuje starou předbiblickou tradici; v oblasti východního Středomoří, kolébce naší kultury a monoteistických náboženství, vedl k úvahám, že při pohledu z nebes viděli synové božští především krásné vlasy lidských dcer a že právě jimi byli očarováni. Zde asi měly původ různé náboženské předpisy týkající se ženských účesů a zahalování jejich těl, později všelijak zdůvodňované.
I v antickém Řecku měla vdaná žena mít nenápadný účes a na veřejnosti chodit s pokrytou hlavou, kdežto hetéry a nevěstky vynikaly složitými účesy a závoj nosit nesměly. Židovské ženy v diaspoře si po sňatku vyholovaly hlavy a nosily paruky. Mohamedovy manželky přijaly závoj pod vlivem svého okolí a zprvu si hlavy zahalovaly pouze ženy s vyšším společenským postavením. V osmanské říši byly ženám předepisovány závoje lišící se barvou podle toho, do jaké společenské vrstvy nebo k jakému náboženství patřily. Také v křesťanství byl závoj chápán jako symbol ženské důstojnosti a nedotknutelnosti. Dívky před pubertou si hlavu nezahalovaly.
Závoj přijímaly panny (nevěsty Kristovy) zasvěcené Bohu. Vdané ženy si závojem ovíjely hlavu i krk, na venkově byly novomanželky takzvaně „očepeny“. Venkovské ženy a dělnice nosily šátek uvázaný pod bradou nebo v týle, městská dáma nevycházela na ulici bez klobouku. Na starých filmových dokumentech překvapí, že i do nacistických transportů nebo při poválečném odsunu Němců odcházely některé ženy s kloboukem na hlavě. Až anglická královna Alžběta II. a herečka Brigitte Bardotová byly první, kdo v polovině minulého století učinily šátek zavázaný pod bradou přijatelným módním doplňkem. Ještě do druhé světové války nosily vdovy hustý černý závoj alespoň při pohřbu, někdy i po celou dobu trvání oficiálního smutku. Dnes i zcela „sekulární“ nevěsty nosívají bílý závoj, který novomanžel po obřadu odhaluje (jako symbol „poznání“ manželky) před prvním manželským políbením.
V dnešním západním světě bývá muslimský šátek nebo závoj chápán jako symbol ženského ujařmení, podřízenosti a útlaku. Tak to také chápali od dob osvícenství mnozí autoři cestopisů z „tajemného“ Orientu. Islám ale chápe ženské tělo jako cosi posvátného, tajemnou nádobu, kolébku života; jako symbol domova, soukromí, vlasti. Proto má být zahalováno a chráněno před urážlivými pohledy a znesvěcením. Jak uvádějí islámské socioložky, zahalená žena může vidět sama neviděna, vychází-li z domu, nese s sebou svůj závoj jako závěs chránící intimitu domova. Doma a v kruhu blízkých nebo v „dámských“ společnostech se odhaluje a může si dopřát luxusní prádlo, módní oblečení i šperky. V islámské tradici je žena v závislém postavení na muži a v různých státech jsou různě omezována její práva; může být považována za mužův majetek a její postavení je dáno její příslušností k rodu. I tohoto je závoj a šátek symbolem. Proto islámské státy, snažící se po první světové válce prosadit demokracii a sekularizaci západního typu (např. Egypt, Turecko), nošení šátků zakázaly, stejně tak jako například v Turecku bylo mužům zakázáno nošení fezu a tradičního oblečení. Předpokládalo se, že emancipovaná muslimka šátek odloží; to se také většinou dělo.
Avšak dnešní vzdělané mladé ženy z vyšších vrstev, vysokoškolačky, dokonce i ty, které žijí v západních státech, si znovu zahalují hlavu „muslimským“ šátkem. V západních zemích se jedná dokonce o dívky z druhé i třetí generace přistěhovalců, které hledají svou identitu. Tu nacházejí v islámu (napříč etnickému původu) a navenek ji vyjadřují právě nošením šátku. Ten považují za známku příslušnosti k určitému společenství, dodává jim sebevědomí, cítí se jím symbolicky chráněny. Je to znamení, že se sice chtějí „integrovat“ do společnosti země, v níž žijí, ale nechtějí se „asimilovat“. Ženy, které znovu volí šátek ve své původní vlasti, si sice přejí vědecký a technický pokrok i respekt k lidským právům (včetně práv žen), ale nechtějí se vzdát vlastní náboženské a kulturní svébytnosti. My lidé Západu s tím občas míváme problém, protože také mnohé jiné kulturní tradice islámského světa jsou nám cizí a čas od času býváme konfrontováni i s islamistickým radikalismem. – Býváme tím zmateni a přiznejme si, máme tak trochu strach, přinejmenším z té jinakosti. Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 5 25. – 31. ledna 2022

Upřesněné počty věřících

Český statistický úřad (ČSÚ) minulý týden zveřejnil podrobnější data o loňském sčítání lidu, která zpochybnila dříve uváděné informace o výrazném poklesu…

celý článek


Směřovat k jednotě po celý rok

Týden modliteb za jednotu křesťanů právě skončil, ekumenická spolupráce ale trvá na mnoha místech po celý rok. A může být velmi užitečná i pro aktuální synodální cestu.

celý článek


Formace ve světě rozšiřuje obzory

Vstoupit do řeholní formace znamená vydat se na dlouhou cestu. Pro čím dál víc adeptů zasvěceného života to přináší také povinnost na čas opustit rodnou zemi a vydat…

celý článek


Plečnik – architekt, který předběhl koncil

Na 23. leden připadlo 150. výročí narození Jože Plečnika – slovinského architekta, který vtiskl moderní ráz Pražskému hradu. A je též autorem jednoho z nejpozoruhodnějších…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2022

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay