O svátcích je mou radostí hudba
Vydání: 2015/51 Ejhle, Hospodin přijde!, 15.12.2015, Autor: Václav Štaud
Sourozenci Hana a Petr Ulrychovi patří v české populární hudbě k mimořádným stálicím. Vždyť spolu nepřetržitě koncertují už více než padesát let! Lidé stále touží slyšet přirozeně mladistvý a průrazný zvuk Hanina altu, stejně jako se těší na tóny Petrových písní. K rozhovoru o vánočních radostech skupiny Javory i jejích posluchačů jsme pozvali HANU ULRYCHOVOU.
Maminka měla dar naladit naše vánoční těšení, vzpomíná zpěvačka Hana Ulrychová. Na snímku se svým bratrem Petrem.Snímek Igor Zehl
Před Vánocemi se nabízí obvyklá otázka. Nosíte v srdci mimořádně krásnou vzpomínku z dětství na tuto dobu?
Přiznám se, že předvánoční zážitky z dětských let mi splývají ve vzpomínku jedinou, zato nesmírně silnou. Naše maminka totiž dokázala Vánoce úžasně připravit. Uměla vařit i péct, dokázala vybrat ty správné dárky. Ale měla hlavně dar naladit naše těšení, prožívat s námi každý adventní den a střežit rodinnou pohodu. Jak ráda jsem s ní a babičkou třeba pekla cukroví! Zpívaly jsme si u toho. A tatínek, ten zpíval pořád, vždyť byl sólistou brněnské opery. Kolik to bylo melodií, vůní, pohody!
Prožíval to stejně i Petr?
Na toho mám trošku jiné vzpomínky. Jeho nadání se projevilo velmi brzo: jak mohl, sedal ke kytaře a brnkal. Já jsem jej ráda poslouchala a bezmezně svého velkého bratra obdivovala. Vždyť je o celých pět let starší! Za kuchyní jsme měli maličký pokojík, kde bývaly v předvánoční době zamčené dárky. A Petr vymýšlel lest za lstí, jen aby tam mohl proniknout.
Jaké byly vaše dětské Vánoce po duchovní stránce?
Musím přiznat, že doma jsem náboženské základy nezískala. Maminka chodila do kostela nepravidelně a k víře nás nevedla. Měla jsem ale v sousedství, přímo pod hradem Špilberkem, nejlepší kamarádku Aničku. Máme se rády a navštěvujeme se dodnes. Často jsem jako malá chodívala k nim domů a nacházela tam právě to, co chybělo v naší rodině. Ti lidé nejen věřili, ale radost z víry si doslova užívali – o Vánocích jako po celý rok. S jakou radostí třeba jejich tatínek stavěl veliký betlém a jak nám dětem vysvětloval jeho smysl! S jakou chutí se tam zpívaly koledy! U nás doma byl stromek plný skleněných ozdob a ozdobných zlatých proužků. Jmenovaní sousedé na něm měli jen slámu, oříšky a jablíčka. Dětí tam bylo devět, neznamenalo to však, že by byli chudí. Měli jen trošku blíž k přírodě a mně to imponovalo, podobně jako jejich duchovní prožitky.
Začala jste s nimi chodit do kostela?
A jak ráda! Pak jsem přesvědčila rodiče, že musím chodit s Aničkou i do náboženství. S ní jsem absolvovala také první svaté přijímání a začala pokládat Boha za důležitou součást světa i svého života.
Předala jste duchovní poselství Vánoc vlastní rodině?
Bohužel, během času duchovní hodnoty z mého života odvanuly, zůstaly jen milá vzpomínka a sympatie k církvi. Všechno se ale po letech vrátilo prostřednictvím mé dcery Hanky. V průběhu vysokoškolských studií uvěřila a nechala se pokřtít. Velkou úlohu v tom hrálo Studentské centrum Vysokoškolského katolického hnutí v Brně a tehdejší studentský kaplan P. Josef Kuře. Byli jsme rádi, že je dcera v dobré společnosti. Podobně jako mě před lety, oslovila ji krása a síla víry. Hanka dnes věří opravdověji než já a doufám, že vydrží. Protože vidím, že je ve víře opravdu šťastná.
Jak se těšíte na Vánoce dnes? Téměř každodenní povinnost adventních koncertů asi unavuje…
Na předvánoční koncerty se vždycky těším, bývají z celého roku nejhezčí. Publikum bývá nádherně natěšené. Naštěstí se nechodí dívat na to, jak zase po roce vypadám, ale přichází za hudbou a zpěvem. Většina představení se brzy dostane do správného rytmu, posluchač dokáže s našimi prožitky souznít a opětovat je. A tak mě každý koncert na předvánoční šňůře, i když bývá kvůli dalekému cestování náročný, znovu nabije a potěší.
Tři vaše poslední adventní koncerty proběhnou v Brně jako vždy těsně před Štědrým dnem. Už v listopadu byly vyprodané. Pro vás to ale znamená, že na přípravu Vánoc už žádný čas nezbude!
Přesto si chvíle s obecenstvem užijeme naplno. Bývaly roky, kdy se i u nás před Vánocemi bláznilo, peklo a uklízelo. Dnes vím, že přednější je zdraví a klid v rodině. Svátky se proto snažím udržet v naprostém klidu. Rok co rok jsme je jako rodina začínali na hřbitově, u hrobu rodičů, a pak chodívali na půlnoční do kostela v Králově Poli. Nyní, po odstěhování z Brna, je program zatím otevřený.
V loňském roce jsem si Vánoce ještě vylepšila setkáním se zmíněnou kamarádkou Aničkou. Obešly jsme snad všechny betlémy v centru Brna a skončily vzpomínáním u kávy v restauraci sester misionářek pod Petrovem. Bylo to tak příjemné odpoledne, že bych si ho ráda zopakovala. Jinak je o svátcích mou hlavní radostí hudba. Sedím a poslouchám melodie všech žánrů – od nejstarších až po soudobé.
Však je hudba součástí vašeho života už tolik desítek let. Jaké byly začátky vaší kapely?
Byly krásné, vždyť jsme byli tak mladí, život jsme měli před sebou. Doma nás naučili vážit si vážné hudby, pak ale přišla skupina Beatles, což bylo jako zjevení. Nakonec mě i Petra okouzlil Semafor a rázem jsme chtěli také tak zpívat lidem. Šedesátá léta s politickým uvolněním byla prameništěm mnoha nových hudebních i dramatických skupin. Vzpomínám, jak moc nás tehdy oslovila Havlova Zahradní slavnost. Vznikaly také krásné vztahy. V Olomouci jsem krátce zpívala s kapelou, pro niž psal hudbu i slova Karel Kryl. Oslovila mě osobnost tehdy neznámého malého muže s velikými ideály. Než emigroval do Německa, byli jsme v častém kontaktu.
V roce 1968 nazpíval Petr písničku proti vstupu okupačních vojsk. Mělo to vliv na vaši společnou kariéru?
Samozřejmě, komunisté si dobře pamatovali své oponenty. Petr nesměl řadu let do rozhlasu či televize. S orchestrem Gustava Broma se nám sice podařilo nahrát LP Odyssea, první doloženou, a hlavně zdařilou fúzi rockové kapely a big bandu, ale výsledek skončil ve skladu. Kvůli některým soudruhům se nesměl dostat na pulty. Vyšel až po roce 1989. Já jsem si mohla ještě v roce 1971 sama zazpívat na populární soutěži Bratislavská lyra, odkud jsem přivezla zlato, u bratra byl ale důsledně dodržován zákaz veřejného vystupování. Tím jsem z televize a rozhlasu na dlouho zmizela i já, neboť jsme koncertovali společně a většina písní byla společná. A hlavně jsem nechtěla bratra podrazit.
Říká se, že vás vždy v pravou chvíli podrželi dobří lidé.
Měli jsme například štěstí, že přes nás zákazy nás přijal pod ochranná křídla slavný kapelník Gustav Brom. Natočil s námi desku Nikola Šuhaj loupežník, z níž pak vzniklo představení, které mělo v Praze obrovský úspěch: přes tři sta repríz v divadle Ateliér. Také tam působil osvícený ředitel, který dokázal ustát politické tlaky. Dlouho chránil i našeho kamaráda Pavla Landovského. Bylo to v době šíření Charty 77 a my jsme prostřednictvím Lanďáka, jak jsme mu všichni říkali, měli průběžné informace o dění v disentu. Samozřejmě okořeněné jeho specifickým humorem. Zpívali jsme se skupinami Vulkán a Atlantis, než přišlo naše osamostatnění pod názvem Javory.
K tomu už vás inspiroval moravský folklor. Skupina procházela řadou změn. Kdy jste ji stabilizovali?
Už uplynulo dvacet let, kdy se složení Javorů nemění. Přispěli k tomu hlavně naši přátelé a mimořádně schopní hudebníci – manželé Štruncovi. Kateřina hraje na housle, zobcovou flétnu a krásně zpívá, zatímco Dalibor má na starosti cimbál. Jsou naší nejpevnější oporou. Působila s námi ale řada jiných dobrých umělců včetně Jiřího Pavlici.
Slavný hit Javory, po němž nese vaše skupina jméno, je starý už čtyřicet let. Jsou slova té písně pro vás jen textem, který někdo napsal, nebo prozrazují i váš vztah k přírodě?
Muzika je zde jako u většiny ostatních písní Petrovým dílem. Slova napsal Ladislav Kopecký, náš dodnes blízký kamarád, který nás dobře zná a dokázal vystihnout naše pocity. A věřím, že stejně tak je to s publikem, že naprostá většina posluchačů miluje přírodu jako my. Proto tahle píseň zní stále dokola, lidé ji chtějí slyšet, neboť v holdu přírodě se spojují společné tužby a odhodlání. Věk nám na této lásce nic neubral. Možná není posluchačům neznámé, ani že – jak je to jen možné – s manželem rádi sedáme na kola a vyjíždíme do zeleně. Že nás nepřestává lákat čarovná a stále trošku panenská Česká Kanada v blízkosti Slavonic.
V posledním desetiletí se vedle tradiční sestavy Javorů utvářely souběžné pódiové hudební formace.
Ano, probíhal i personální a hudební vývoj. Zásadní krok směrem k jiné než houslovo-cimbálové zvukové energii znamenal vznik skupiny Javory beat. Zpočátku to byl jen název alba (Indies 2009) studiové kapely, která ho nahrála. Ve výsledku se však žádný rozkol mezi oběma formacemi nekonal, vše slouží hlavně větší kvalitě a pestrosti koncertů. Obě větve Javorů se sbližují a stále více vystupují společně – koncert Javory a Javory beat je dnes hranou a zpívanou hudební historií Hany a Petra od začátků po současnost.
V oblasti populární hudby jste u nás jako sourozenecký pár vzácností. Vaše hlasy spolu krásně ladí, máte jeden ve druhém jistotu. Může mít i taková spolupráce úskalí?
Určitě. I v sourozeneckých vztazích, hlavně na dlouhých turné, někdy řešíme problémy a psychickou zátěž, kterou odbýváme označením ponorková nemoc. Jsme rozdílní jako všichni lidé. Máme vlastní rodiny, bydlení i odlišné názory. Ale nad to všechno se stále máme moc rádi, jeden druhého si vážíme a dokážeme u něho nacházet pochopení. Proto jsme na dosavadní padesátileté cestě zatím vždy mohli radostně konstatovat: Jedeme dál!
Sdílet článek na:
