O potřebě pokorného návratu k Bohu
Vydání: 2016/10 Ekumenická bohoslužba připomněla oběti režimu, 1.3.2016, Autor: P. MILOSLAV FIALA OPraem
Spíše bychom měli mluvit o dvou ztracených synech, neboť starší syn, který zůstal doma, se chová ještě hůře než jeho mladší bratr, který utratil svůj podíl v pochybných zábavách, ale ztratil navíc i svou víru. Neboť když vyhladověl, obrátil se o pomoc na jednoho pohanského statkáře a tam samozřejmě nezachovával, ani nemohl, pravidla mojžíšského Zákona. Zkrachoval tedy lidsky, morálně i nábožensky. A starší bratr? Ten je na tom ještě hůř: neraduje se z návratu mladšího ztroskotance, je na něho zlý a vyčítá laskavé přijetí otci, neboť na jeho místě by svého bratra jednoduše vyhnal. Nepřeje mu jeho obrácení, je nemilosrdně zahořklý a je podobně ztracený. A vůbec to nechce přiznat.
Považuje se naopak za vzor všech ctností a jako takový má přece právo rozhodovat, kdo domů smí a kdo ne, kdo se může posadit ke společnému stolu a kdo má být vyhnán jako nežádoucí. Měl by činit pokání, ale pro něho je to v jeho nadřazenosti daleko těžší, protože nemá pojetí o své vnitřní bídě. Pochopil by svůj stav, kdyby se pozorně zadíval na otce. Ten naopak vidí návrat mladšího syna už zdálky a spěchá mu vstříc, neboť je plný radosti, dá připravit hostinu s vybraným jídlem a vrací mu všechna synovská práva.
Nabízí se otázka, zda se zpočátku neoblomný starší bratr nakonec také neúčastnil slavnostního přijetí, třeba ne hned, ale po určité chvíli... Kdyby se tak zachoval, byl by to začátek jeho obrácení. A druhý otazník: Změnil mladší syn své chování a začal svědomitě pracovat tam, kam ho otec poslal? Pak by jeho obrácení pokračovalo a v celém domě by zavládla vzájemná láska a svornost, která byla předtím silně narušena. Smíření a odpuštění proměňuje svět, ten velký, pokud jde o vztahy mezi národy, i ten malý, rodinný. Pavel považuje takto proměněný svět za „nové stvoření“ (2 Kor 5): Když se někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo. A všecko to pochází od Boha; on nás smířil se sebou skrze Krista a svěřil nám službu, abychom hlásali toto usmíření. Vždyť Bůh pro Kristovy zásluhy smířil svět se sebou, lidem už nepřičítá jejich poklesky a nás pověřil kázáním o tomto usmíření. Jsme proto Kristovi vyslanci, jako by skrze nás napomínal Bůh.
Apoštolova slova platí stále, neboť býváme svědky závistivého kritizování a vyloženého nepřátelství, rozpadají se nejen rodiny, ale i přátelská a duchovní společenství, jak to vidíme i v církvi např. na slovních útocích na současného papeže. Chybí zde přiznání vlastních chyb a hlubší vztah k milosrdnému Bohu. Anselm Grün doporučuje: Pokora a zakoušení Boha jsou dva póly jediné zkušenosti, ve které si člověk uvědomuje na jedné straně Boží velikost a svatost a na straně druhé vlastní konečnost a hříšnost.
