O posledních věcech u sv. Alžběty

Vydání: 2020/29 Velehradské díky lidem v první linii, 14.7.2020, Autor: Václav Štaud

Alžbětinky, které před 270 lety vybudovaly v Brně klášter s nemocnicí, lékárnou a prostornou kaplí, daly po roce 1989 větší část domu k dispozici pro hospic u sv. Alžběty, nejstarší zařízení tohoto druhu na Moravě. Jeho současným ředitelem je JOSEF DRBAL.


„Usilujeme o komplexní péči, aby vše, co je k prospěchu nemocných, bylo pod jednou střechou,“ říká ředitel hospice Josef Drbal v prostorách jeho zahrady. Snímek autor

Jako lékař jste byl úspěšným ředitelem několika velkých nemocnic, kde vám záleželo na kvalitním vyléčení lidí. Jak jste se nyní dostal k umírajícím?

Jsem především lékař-onkolog a v této odbornosti pravidelně přicházím do kontaktu i s nevyléčitelnými pacienty. Se smrtí se tak setkávám už celá desetiletí asi častěji než většina lékařů jiných odborností. Starobrněnský hospic byl nejdříve jedním z oddělení Masarykova onkologického ústavu (MOÚ) a já jsem se ve funkci ředitele na jeho vzniku se svými spolupracovníky v roce 1998 přímo podílel.

Ovšem záhy byl tento hospic zase zrušen.

Evropská onkologická společnost tehdy prosazovala zásadu, že by se komplexní onkologická centra měla umět o své nemocné postarat až do konce. Proto jsme hospic pod hlavičkou MOÚ zakládali. Nové vedení ústavu ale o tom mělo jinou představu a po mém odchodu hospic opravdu zrušilo. S alžbětinkami a se skupinou přátel a bývalých zaměstnanců hospice jsme pak usilovali o jeho obnovení, což se podařilo za další tři roky, konkrétně 2004, pod hlavičkou občanského sdružení Gabriela.

I pak jste se na životě hospice nějak podílel?

Ano, dobrovolnickým způsobem, zejména v souvislosti s činností v dozorčí nebo správní radě. Znám proto dlouhodobě vývoj a provoz hospice, který nebyl nikdy jednoduchý. V loňském roce vznikla potřeba řešit několik zásadních úkolů, což vyžadovalo zkušenosti z vedení nejen ve zdravotně-sociální oblasti, ale i v investiční a ekonomické. Po úvaze jsem proto přijal výzvu zakladatelů a správní rady angažovat se v přímém řízení hospice.

Pracujete v hospici i jako lékař?

Každou manažerskou funkci jsem vždy přijímal s podmínkou, že zároveň budu v určitém rozsahu vykonávat i práci lékaře. Nemám důvod na tom něco měnit – jednak chci i nadále přímo sloužit nemocným a jednak je to i dobrá zpětná vazba pro přijímání vhodných opatření v koncepci a řízení. Nyní se věnuji lékařské péči v domácnostech pacientů.

Na Nemocnici Milosrdných bratří, kterou jste vedl devět let, vzpomínáte v dobrém?

Není důvod vzpomínat jinak než v dobrém. Byla to určitá mise, kdy se podařilo nastavit spolupráci a vzájemnou důvěru mezi nemocnicí a řádovým konventem, zmodernizovat téměř všechna pracoviště v prostorách patřících řádu a zajistit větší ekonomickou nezávislost a stabilitu. Následně byla zpracována a předána městu jako zřizovateli i vize dalšího možného rozvoje nemocnice, a to ve shodě s primářským sborem i s vedením konventu. S řeholníky spolupracuji i po svém odchodu z nemocnice. Navíc hledám cesty koordinace řádových společenství, které se zabývají zdravotní péčí.

Jak si to konkrétně představujete?

V Brně se přímo nabízí spolupráce milosrdných bratří se sestrami alžbětinkami v následné a hospicové péči. Oba konventy jsou nedaleko sebe, prakticky přes silnici. Navíc každá taková spolupráce má smysl už proto, že může posílit platformu církevního zdravotnictví. V péči o nemocné už dlouho a dobře působí řada křesťanských organizací, ale chybí mi nějaká struktura, která by umožnila synergické efekty z takové spolupráce.

Jak hospic přečkal koronavirovou krizi?

Přestože jsme měli po celou dobu v provozu všechny své služby a lůžkový hospic byl otevřený i pro návštěvy, nikdo z nemocných ani ze zaměstnanců se covidem-19 nenakazil. Bylo to pro všechny velmi náročné období a naši zaměstnanci si zaslouží velké poděkování a vděčnost za disciplinovanost a vysoké nasazení. Jsou to obětaví lidé, kteří mají srdce na pravém místě a na nichž se nebojím stavět budoucnost. Příkladná je i rodinná atmosféra mezi nimi, kdy se snaží si vzájemně pomáhat. Jsme nezisková organizace, platy zaměstnanců jsou významně nižší než v jiných zařízeních – kdyby našim lidem šlo jen o peníze, dávno by se rozutekli.

Jak je váš hospic vůbec velký?

Náš lůžkový hospic má kapacitu 22 lůžek na dvou stanicích a ročně poslouží asi 280 nemocným. Rozšiřování lůžkové kapacity dnes už není prioritou, lidé stále víc touží odcházet ze života doma, kde to důvěrně znají, mezi nejbližšími. Provozujeme proto i domácí hospic, který nese název Tabita. Jeden tým se může věnovat asi patnácti nemocným týdně, ročně takto pomůžeme více než dvěma stovkám lidí. Provozujeme také ambulanci paliativní medicíny, půjčovnu pomůcek, odborné sociální poradenství, terénní odlehčovací službu a budujeme zázemí pro pobytovou odlehčovací službu. Hospic tedy rozvíjíme jako skutečné centrum komplexní paliativní péče tak, aby zde potřební nalezli všechny služby pohromadě. Roční obrat hospice představuje necelých 40 milionů korun. Máme asi sto zaměstnanců, z nich ale řada pracuje na částečný úvazek.

Jaká je tam role sester alžbětinek?

Služba nemocným je jejich celoživotním úkolem, v hospici ji mohou vykonávat přímo ve svém domě jako zdravotní sestry a ošetřovatelky. Už před více než dvěma desetiletími udělaly zásadní rozhodnutí využít podstatnou část svého majetku – kláštera – pro zajištění péče právě o nevyléčitelně nemocné a umírající. A jsem přesvědčen, že v dnešní době je to dobrý příklad, jak smysluplně využít majetek ve prospěch služeb, které společnost potřebuje a které zároveň zapadají do poslání řádu. Technicky je tak o budovy postaráno na desetiletí dopředu. Platí to i o současné rekonstrukci a dostavbě severního křídla kláštera.

Proč jste se vlastně pustili do tak náročného budování?

Současná stavba má za cíl rozšířit kapacitu o 23 lůžek pobytové odlehčovací služby a zajistit zázemí pro některé další služby. Usilujeme o komplexní péči, aby vše, co je k prospěchu nemocných, bylo pod jednou střechou. Podle aktuální potřeby bude tak možné péči o klienty vhodně přesouvat. Občas se totiž stává, že stav nemocného nebo možnosti rodinného zázemí se natolik změní, že je neúnosné pokračovat v péči v domácím prostředí – a řešením je přesun nemocného do lůžkového hospice nebo na lůžko pobytové odlehčovací služby.

Přibližte tuto službu těm, kdo nevědí, o co jde.

V určitém smyslu platí, že v ní sloužíme hlavně blízkým nemocných. Ti, kteří dlouhodobě doma pečují o lidi třeba nepohyblivé, dementní a s dalším těžkým postižením, si potřebují někdy oddechnout. Potom ocení, mohou-li nemocného předat do zařízení, které péči na určitou dobu zajistí. Oni sami si pak mohou zařídit vlastní léčbu, vzít si zaslouženou dovolenou k načerpání fyzických i psychických sil nebo vyřídit jiné stále odkládané nutné záležitosti.

V jaké fázi je dnes přestavba kláštera?

Začali jsme loni v listopadu a v příštím roce by už měly nové prostory sloužit svému účelu. Výsledkem bude také vznik moderních vzdělávacích prostor pro odbornou i laickou veřejnost. Jako investiční akce to celé představuje více než sto milionů korun, z nichž ještě pětina chybí. Přestože výrazně pomohly dotace z evropských fondů, musíme dál prosit a hledat nové dárce a sponzory.

Jak je v hospici zajištěna duchovní péče?

Kněz je k dispozici na zavolání prakticky nepřetržitě, a to i v rámci terénních služeb. Je to P. Leo Zerhau, který se v oblasti péče o nemocné v Brně vypracoval – svým vzděláním, osobním zaujetím i láskou k lidem – mezi odborníky. Druhým knězem, na něhož se můžeme vždy spolehnout a který patří do našeho multidisciplinárního hospicového týmu, je kapucín P. Kryštof Javůrek, vždy pozitivně naladěný a obětavý člověk. Přichází pravidelně tři dny v týdnu ochotně sloužit nemocným i personálu svátostmi a neúnavnými rozhovory. Jednou týdně nás pak ještě navštěvuje pastorační asistentka. Všichni jsou to relativně mladí lidé a pro nás znamenají velkou devizu.

Je podle vašich zkušeností umírání věřícího člověka jednodušší, než je tomu u lidí bez víry?

Pro většinu lidí není odchod z tohoto světa jednoduchou záležitostí, věřící nejsou výjimkou. Víra ale může být obrovskou pomocí – dává umírání a smrti jiný rozměr, je základem pro naději, že smrt je přechodem do života na věčnosti. Někdy až člověk žasne, jak mohou být někteří lidé na konci života vyrovnaní, schopní dokonce řešení detailů, které budou v rodinách i v práci spojené s jejich odchodem. A vůbec to nemusí být někdo hodně dávno narozený.

Můžete uvést nějaký příklad?

Už jako začínající lékař jsem měl v péči mladou pacientku, u níž jsem byl několikrát svědkem naprosto klidného rozhovoru s manželem o tom, co řešit, až ona zemře. A to včetně instrukcí, jak se má zařídit pohřeb, kde najde konkrétní šaty pro jejich malé děti, aby byly pěkně oblečené… Jednou jsem to už nevydržel a rychle odešel, abych se na pokoji nerozbrečel. Bylo neuvěřitelné, s jakým klidem ti dva hovořili o posledních věcech. Ale takových lidí, kde jsem hmatatelně vnímal, že jejich víra je spíše jistotou, že smrtí nic nekončí, bylo víc.

Najdou se prý i lidé, kteří umírají s úsměvem.

Určitě se občas najdou i takoví. Vzpomínám na diskusi s pacientkou, která byla vyrovnaná, dokonale smířená s odchodem. Oba jsme se při setkáních mnohokrát zasmáli, její víra byla průzračně čistá, otevřeně se těšila na setkání s Kristem. Nedalo mi to ale, abych se jí jednou nezeptal, zda se nebojí třeba očistce, nějakého trestu za hříchy. „Kdepak, ničeho se nebojím. Já jsem totiž evangelička a očistec je jen pro vás katolíky,“ odpověděla mi se smíchem a s tak upřímnou naivitou, že jsem ztratil sílu dál diskutovat.
 
Někdy ale lidé naopak z nějakého důvodu nemohou zemřít…


Ta brzda bývá utajená někde hluboko uvnitř jejich duše, jakoby na někoho nebo na něco čekali. Třeba se s některým dítětem pokazily vztahy, jiný nemá vyřešené problémy v manželství, další s přáteli. Ale stačí, aby daný člověk přišel, zazněla slova odpuštění, znovunavázání vztahu, návrat alespoň stínu dávné lásky. A potom někdy uplyne jen několik hodin a pacient odchází k Bohu vyrovnaně, s klidným úsměvem ve tváři.


Josef Drbal (61 let), farník z Brna-Líšně, je ženatý, otec dvou školaček, o nichž hovoří jako o nejlepším povoleném dopingu. Ředitelem Masarykova onkologického ústavu, kde pracoval od lékařské promoce jako internista a onkolog, se stal v roce 1991. Po deseti letech byl na krátký čas ředitelem nemocnice v Hodoníně a v roce 2001 přijal nabídku vést zdravotnický odbor Krajského úřadu Jihomoravského kraje (dodnes zůstal poradcem hejtmana pro zdravotnictví). V letech 2011 až 2019 byl ředitelem Nemocnice Milosrdných bratří v Brně. Kromě vedení hospice stále dojíždí do ambulance klinické onkologie v hodonínské nemocnici. Je také odborným poradcem konventu Milosrdných bratří v Brně.

VÁCLAV ŠTAUD

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 38 15. – 21. září 2020

Lesná se raduje z nového chrámu

Džbánek piva, koloběžka i miska horkého guláše jsou vyobrazeny vedle tradičních křesťanských symbolů na fasádě nového kostela v Brně na Lesné. Mají připomínat,…

celý článek


Světlo pro naši cestu životem

Asi každý máme tu knihu doma. Někteří na předním místě v knihovně, v pěkném provedení, jako novou. Jiným leží na dosah ruky nebo na nočním stolku už pěkně ohmataná.…

celý článek


Povzbudivé čtení na celý rok

Na knihkupecké pulty přichází nový Cyrilometodějský kalendář (CMK) na rok 2021. Co v něm naleznete, přibližuje jeho hlavní editor JAN PAULAS.

celý článek


Hledat Boží přítomnost ve světě

Biskup VÁCLAV MALÝ oslaví týden před svátkem sv. Václava své sedmdesáté narozeniny. Ačkoliv říká, že je slaví nerad, připomínáme je rozhovorem, v němž se ohlíží…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay