26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

O křesťanské buněčné stěně

28. 7. 2015

|
Tisk
|

Církev má být ve světě, a přitom ne ze světa. Jak si uchovat duchovní identitu křesťanské pospolitosti, a přitom být otevřen vůči dnešní době a jejím výzvám. Tato otázka nikdy nebyla naléhavější.

Vydání: 2015/31 Skauti z celého světa v Japonsku, 28.7.2015, Autor: Jaroslav Vokoun

Příloha: Perspektivy 31

Jak spojit žádoucí otevřenost vůči světu s oprávněnou uzavřeností

Obecně se mi osvědčuje připomínat si postřeh Gunthera Wenze z mnichovské univerzity, že u skutečně velkých otázek tomu není tak, že by správná odpověď mohla být jen „ano“, nebo „ne“. Takovéto paušální odpovědi se hodí dobře pro vytváření skupin a jejich vzájemné půtky, ale nepostihují zrnitost celé reality.
Víceznačné je i samo slovo „svět“, které se například v Janově evangeliu užívá někdy ve smyslu celého stvoření, jindy speciálně ve smyslu světa uzavřeného Bohu, a odtud pochází i část zmatení při křesťanských debatách o vztahu ke světu. V tomto eseji, abychom čelili zmíněnému zmatení, přemýšlíme o světě ve smyslu jeho kultury, vědy, vzdělanosti a filozofického myšlení. Mluvíme tedy o hodnotách, které nacházíme u těch, kdo nejsou bezprostředně inspirováni evangeliem. Samozřejmě i to je v Evropě stále ještě fikce: Co dobrého tu vlastně není inspirováno evangeliem? Spíše naopak: Nezřídka jako křesťané bojujeme proti něčemu „ze světa“ a nepoznáváme, že je to křesťanského původu, ač už to k nám nepřichází pod křesťanskou hlavičkou; nepoznáváme ztraceného syna, který se vrací domů.
Tohle už ne!
Je dnešní křesťanství otevřené světu málo, nebo moc? Ani na tuto otázku nelze odpovědět nerozlišeně. V něčem jsme otevřeni moc, jsme proniknuti světem a netušíme to, a až příští epochy budou vidět, že co se nám zdálo samozřejmé, bylo ve skutečnosti dobové, a v pohledu z budoucnosti se budou ptát: Jak to, že jste to neprokoukli? A na druhé straně bude při pohledu z budoucnosti právě tak patrné, že jsme otevřeni málo, že je tu spousta dobrých věcí, které bychom mohli a měli v nějaké podobě převzít či se jimi nechat inspirovat, a my je necháváme ležet ladem.
Stále znovu mě fascinuje přístup staré cír-
kve. Necháme-li stranou dva extrémy, tj. tertuliánovské odmítání Athén ve jménu Jeruzaléma či naopak pronikání pohanství do církve po Konstantinovi i před ním, zůstává církvi postoj kritické, diakritické (tj. rozlišující) otevřenosti, totiž vědomí, že Kristus je světlo osvěcující každého člověka. Není to nic jiného, než Pavlova výzva „všechno zkoumejte, dobrého se držte“. Má zmíněná fascinace přístupem staré církve ke světu je dána tím, že to není postoj ani otevřenosti, ani uzavřenosti, ba ani zlatá střední cesta mezi nimi. Je to postoj velké otevřenosti, široké náruče, a současně jasného rozlišování a jednoznačného odmítnutí určitých věcí: Tohle už ne!
Adoptovat tato slova
V praxi kolem sebe se setkávám s lidmi nekriticky otevřenými i lidmi přeopatrně uzavřenými, ale rozlišující postoj je vzácný – ani sám o sobě netvrdím, že jsem plně schopen takříkajíc liberální otevřenosti i ortodoxního vyznavačského odmítnutí. Ono to ale asi není nic, čeho bych mohl být z lidských sil schopen. Ostatně apoštol mluví také o tom, že diakrisis – tj. rozlišování – je dar Ducha Svatého, jakkoli předpokládá, že by toho měli být křesťané v jisté míře schopni i na základě rozumu a zkušenosti.
Kromě pojmu diakrisis (který má stejný základ jako slovo kritika, ale zdůrazňuje, že jde o rozlišení dobrého a špatného, nikoli zaměření na to zlé) nám stará církev zanechala ještě jeden velmi pěkný pojem: chrésis, tj. užívání, čímž je myšleno správné užívání pohanského dědictví. Toto slovo dnes zároveň označuje jeden zahraniční badatelský projekt a dlouhou řadu svazků, které se tímto tématem zabývají: jak toto umění starověcí křesťané provozovali ve vztahu k literatuře, právu, filozofii, dokonce i k řeckým bájím… Kdo se chce učit kritické otevřenosti, má dnes dostatek zdrojů. Cizím slovům je obvykle dobré se vyhýbat, ale tato slova označují něco důležitého, co by pro nás možná nemělo být cizím slovem.
Cokoli je možné?
Největší inspirací ze staré církve by pro nás mohl být křesťanský platonik Kléméns Alexandrijský se svou teologií dějin jako Boží výchovy lidstva. Kléménsova koncepce umožňuje zahrnout do křesťanství i plody nejlepších žáků Boží pedagogiky pohanů (o starozákonní pedagogice nemluvě), a přitom to není nestrukturovaná všehochuť či postmoderní anything goes („cokoli jde“), nýbrž jednoznačně christocentrická pozice. Beru-li své křesťanství vážně (tedy jako hodnotu, jež pro mě převyšuje jiné hodnoty), mám samozřejmě možnost odmítnout vše ostatní jako nicotné – apoštol Pavel to ostatně udělal ve vztahu ke svému dřívějšímu farizejství. Ale mám také možnost pozitivně ocenit to či ono mimo křesťanství, a sice nikoli že bych se vzdal nároku křesťanství na jedinečnost, nýbrž právě proto, že tato jedinečná křesťanská hlediska uplatníme – a ejhle, ukážou se hodnoty i mimo křesťanství!
Raději ještě jednou, aby bylo jasno: Jako křesťan mohu ocenit třeba i něco v hinduismu či ateismu, ale kritéria toho, že to vidím jako hodnotu, jsou křesťanská (jinak jsem relativista, a ne křesťan).
Babylonské zajetí
Novou situaci vidím v tom, že zatímco starověká církev i křesťané novověku měli kolem sebe autentické hodnoty, k nimž bylo třeba zaujmout vztah, jsme dnes obklopeni skutečností uměle produkovanou a reprodukovanou, novinkami uměle vytvářenými, za nimiž nic autentického nestojí a které nezřídka mají sloužit jen k manipulaci lidmi. Nové je to, že je mnohem těžší rozlišit, co je zde autentické a co umělé, co je poznatek a co ideologie tvářící se jako věda či názor.
A opět, aniž chci malovat negativní obraz: Po vzedmutí v šedesátých letech je naše kultura zřejmě dosti jalová, ostatně ani v teologii tu dnes nic velkého není… Od konce let sedmdesátých formuje naši kulturu konstruktivismus, relativismus a skepse, z nichž zřejmě právě skepse je autenticky lidská (základní konstruktivistická představa, že skutečnost tvoříme svým poznáváním, je příliš v rozporu s běžnou zkušeností a relativistický postoj ničí skutečné relace, z nichž by mohlo vzejít velké umění). Jsem přesvědčen, že bychom se měli odvážně vystavit skeptické tradici – tedy nikoli její kavárenské verzi, nýbrž té, která nás provází od dob starověké filozofie. Myslím, že jsme ji ještě nikdy nevzali dost vážně, tj. diakriticky – rozlišeně, tedy nejen jednoznačně negativně. Tato tradice není nic, co bychom měli přijmout, avšak bylo by třeba ji pochopit do hloubky. To jest pochopit ji lépe, než je dnes povrchně provozována, a zahrnout ji do svého poznání.
Pochopit skepsi a přijmout víru
Řekl bych, že svět kolem nás na to do jisté míry čeká. Před několika dny jsem si četl knižní rozhovor s kybernetikem Heinzem von Foersterem, nad jehož knihami si vždy říkám: Jak velké nesmysly občas vykládá tak geniální muž! A zaujalo mě, jak jasně se vymezuje proti relativistickým důsledkům, které z jeho textů vyvozují čtenáři a zamořují tím současné myšlení zejména ve společenských vědách, které by nám jako křesťanům mohly stát nejblíže. A nejeden křesťan jim je naivně (moji studenti by řekli „sluníčkově“) otevřen a následně jimi zamořuje křesťanství. Takováto otevřenost světu ve smyslu otevřenosti filozoficky chybným a ideologicky pseudovědeckým zdrojům je ovšem něčím, čemu se otevřít rozhodně nepotřebujeme. Ale je třeba se otevřít všemu autentickému, co kolem nás žije – samozřejmě nakolik naše intelektuální kapacita dovolí.
Existuje i jistá oprávněná uzavřenost světu, kterou bych nazval „pastorační“ (tj. tam, kde to znamená přetížení naší víry). Nicméně si myslím, že dost našich současníků čeká, až konečně pochopíme jejich skepsi a vezmeme ji vážně – pak se možná budou moci otevřít i víře.
Otevřít se tedy více světu? Ano, tam, kde to současně znamená větší otevřenost Bohu. Nikoli tam, kde to znamená otevřenost prefabrikované, neautentické, ideologicky přemalované skutečnosti. A jelikož to v praxi samozřejmě takto rozlišeno není, znamená to vždy konkrétní „ano“ a „ne“, prosbu o dar rozlišování duchů (diakrisis) a umění správného užívání světských hodnot (chrésis).
Jak tedy spojit žádoucí otevřenost s oprávněnou uzavřeností? Možná nám jako podobenství k rozjímání nad touto otázkou může posloužit jeden poznatek z Maturanovy a Varelovy teorie živých systémů. Nejde o žádnou velkou vědu, nýbrž o vcelku banální poznatek, o němž jsme se dozvěděli už na základní škole: Živý organismus vznikne tím, že se vytvoří buněčná stěna. Co je uvnitř, je tento organismus, co je za ním, je vnější prostředí. Prvním krokem je tedy uzavření. Živý organismus, který tímto vymezením vznikl, se však nemůže uzavřít úplně, nepřežil by. A nyní přicházíme k podstatě věci. Podle zmíněných chilských neurobiologů je živý organismus právě ten, který si dovede vybrat, co z prostředí přijme a co odmítne a jak naloží s tím, co přijal, čili jak to promění, aby mu to bylo k užitku (a také v opačném smyslu: co prostředí nabídne a odevzdá). Podobně to platí na úrovni složitějších organismů. Niklas Luhmann na tomto základě dokonce vybudoval svou teorii společenských systémů.
Vymezit, ale neomezit
Církev samozřejmě nelze pochopit jen jako společenský systém, nýbrž jak bylo řečeno, může nám tento model být podobenstvím k meditaci: Jak mohu být živým křesťanem, který se dovede vymezit vůči prostředí, a současně se mu sektářsky neuzavře a dovede si z něj vybrat? Jak můžeme být živou a otevřenou církví, živým a otevřeným místním společenstvím, a současně si udržet „buněčnou stěnu“ a nerozplynout se ve světě? A jak být otevřeni v obou směrech – nejen se ptát, co přijmout, ale také co nabízíme? O těchto věcech je třeba přemýšlet a mluvit.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou