Vydání: 2011/27 Cyrilometodějské dvojčíslo, 29.6.2011, Autor: Jaroslav Šebek

Ten letní podvečer před šestaosmdesáti lety na Pražském hradě musel být nejspíš velmi veselý. Před několika okamžiky dorazila k Masarykovi zpráva, že papežský nuncius Francesco Marmaggi odcestoval z Wilsonova nádraží do Říma. Prostřednictvím zápisků jeho tajemníka se nám zachovalo barvité líčení atmosféry v prezidentově bytě. Dočteme se tam, že prezident byl v bujaré bojovné náladě, „po večeři hrál na klavír, zpíval slovenské písničky“, a pokoušel se dokonce tančit tehdy populární cake-walk. „Na konec zazpíval Ktož jsú boží bojovníci.“

Cože to tehdy vzbudilo takový příděl emocí? K lepšímu pochopení celé věci se musíme vrátit až do první světové války. Na rok 1915 totiž připadlo pětisetleté výročí upálení Mistra Jana Husa v Kostnici. Vzhledem k frontovému běsnění se slavnosti mohly konat jen v omezené míře, rakouské úřady povolily pouze malé uzavřené sešlosti. Dohotovený Šalounův pomník na Staroměstském náměstí byl v tichosti předán veřejnosti s tím, že důstojné oslavy jsou odloženy „na dobu příhodnější“. Ta doba sice přišla až o deset let později, ale s o to větší razancí.

Kostnická hranice doutnala dál…

Po vzniku republiky se totiž vzedmula vlna odporu vůči katolické církvi a hlavní místo v pomyslném panteonu tradic masarykovského státu našla husovská a reformační úcta. Oslavy Husova svátku u příležitosti 510. výročí jeho smrti v roce 1925 měly tak euforický charakter, který se dá vyložit jako odložená oslava půl tisíciletí od smrti kostnického mučedníka. Slavnostního shromáždění na Staroměstském náměstí se podle odhadu účastnilo kolem pětadvaceti tisíc lidí. Komentáře připomínaly, jak velkolepý charakter tato akce měla. Všemu samozřejmě přihlížel prezident Masaryk a členové vlády spolu s dalšími představiteli vysokých politických a veřejných elit. Setkání se konala i v dalších městech a vesnicích a měla vesměs jednotný ráz. Hořely symbolické hranice, zpívalo se, pochodovalo, přednášely se vzletné řeči, a především se mohutně manifestovalo. Apoštolského vyslance Marmaggiho však nejvíce pobouřil fakt, že na Pražském hradě zavlál místo prezidentské standarty prapor s husitským kalichem. Z tohoto důvodu odcestoval z Prahy a dlouhé tři roky zůstala nunciatura neobsazena. Důvodem odmítavé reakce Říma byl v této době především fakt, že osoba středověkého reformátora symbolizovala pro papežské kruhy protikatolického ducha české společnosti. Proti přílišné glorifikaci Husovy osoby se však protestovalo i u nás – mohutně tak činil třeba spisovatel Jaroslav Durych, jenž ve známém článku „Staroměstský ryňk“ napsal: „Hus byl kacíř a jeho homilie jsou duchamorné a jalové…, ale snad nebyl ve skutečnosti takovou nestvůrou, jakou z něho udělali moderní pokrokáři.“ Prostřednictvím konkrétního příběhu z léta 1925 můžeme chápat, že meziválečná republika byla do určité míry velkým tavícím tyglíkem. V něm se tvořily nové pohledy na naše dějiny i tradice, přičemž s novými interpretacemi se smíchaly i všechny předchozí mýty z 19. století, které často přetvářely duchovní postavy do podoby sekulárních hrdinů a bojovníků za národní věc.

DVA JANOVÉ PROTI SOBĚ

Již před první světovou válkou se pro český národně-liberální tábor stalo takto vnímanou páteřní tradicí právě husitství. Na základě této ideje se pak měl sjednotit celý národ, jak prorokoval liberální deník Čas: „Ať je dnes někdo liberál, materialista i atheista, nic mu nevadí, on pro minulost musí státi při Husovi a musí býti potíračem klamů a lží těch kruhů, které Husa chtějí z hranice zfixlovat.“ Na druhé straně byl však z české většinové paměti vytlačován sv. Jan Nepomucký jako tzv. „světec temna“, jenž se navzdory tomu těšil velké popularitě na českém venkově. Je zajímavé, jak byl tento střet tradic pozorně reflektován i Svatým stolcem. Řím spatřoval důležitou příčinu poválečných problémů také v silném vlivu protestantského a pozitivistického dějepisectví, jemuž nebyli schopni katoličtí historici čelit. Z výkladu národní historie tak vycházela katolická církev v temných barvách, což se podepisovalo na obtížném začlenění do československého státu. Katolický prapor zvedala na počátku především lidová strana. K tomu, aby se jí toto dílo začalo dařit, chápala se nejrůznějších příležitostí, jak oslovit a mobilizovat své příznivce. Jasné a srozumitelné symboly se logicky nabízely v postavách velkých národních světců. Je jasné, že se z jejich života i tradice snažili lidovečtí politici vyzdvihnout na světlo ty body, které považovali pro svou politiku za důležité. Na Moravě k takovým tradicím patřila cyrilometodějská úcta. Velehrad byl například lidovci pateticky nazýván slovanským Betlémem a v dobovém tisku se dočteme, že duchovní idealismus obou soluňských bratří posiloval mocně nacionalismus, a proto „tak radostně rašilo a zrálo símě jimi po vlastech našich rozsívané a prchalo a hynulo, co bylo od cizáků k nám přineseno a vnuceno“. Velkou příležitost k solidnější debatě o podstatě našich národních tradic za první republiky poskytly až oslavy tisíciletí smrti sv. Václava v roce 1929.

PADESÁT LET ZNEUŽÍVÁNÍ

Dalších piruet a kliček ve výkladu našich národních tradic jsme byli svědky během obou totalitních režimů, které nás zasáhly. Osobu našeho věčného knížete si pro sebe například upravili nacisté i domácí kolaboranti (viz protektorátní vyznamenání Svatováclavská orlice) a v jejich představách nás měl sv. Václav vést do nové Evropy pod prapory Třetí říše. Zásadními změnami prošel kalendář výročí především po únoru 1948. Rudá propaganda chtěla buď nepatřičné tradice vymést na smetiště dějin, nebo začala pumpovat do hlav občanů ideologicky správně upravené výklady. Výstižný příklad, jak se upravila husovská tradice, najdeme třeba v jednom z článků z 50. let: „Masy utiskovaných vzaly Husovo učení za své – a hle záhy se mění slova v hroznou hmotnou sílu… v sílu husitského revolučního hnutí.“ Obrazy našich národních tradic tak přežívaly často pod nánosy ideologických přemaleb. K tomu nutno připočíst i oficiální tanečky kolem všelijakých revolučních jubileí a povinnost adorovat při nich komunistické papaláše. To vše vytvářelo čtyřicet let kolorit naší každodennosti. Výsledkem byla polistopadová nechuť k jakýmkoli svátkům a oficialitám.

HOKEJISTÉ JAKO PATRONI?

Na ztrátě vztahu k našim tradicím se podepsala ale i postmoderní relativizace obecně přijímaných hodnot. S nově zavedenými státními svátky si tak po roce 1989 nevědí rady ani politici, natož pak nejširší veřejnost. Proto panovaly takové rozpaky nad zavedením Dne české státnosti před jedenácti lety. Průtahy zdůvodňovali někteří politici tím, že není možné oslavovat připomínku proněmecké kolaborace. Není pak divu, že mnohem bližší okolností, kvůli níž jsme ochotni se na chvíli stmelit, jsou sportovní utkání či podobná povyražení. V nich se však podstata národní identity hledá jen těžko.