Vánoce v dětství jsou u většiny lidí ve vzpomínkách spjaté s krásnými, romantickými, až ladovsky malebnými obrázky. Je to snad dáno mou rodnou drsnou Vysočinou, že v mých vánočních vzpomínkách se na prvním místě objevuje rituál, jejž jsme jako děti vždy velmi vzrušeně prožívali – zabíjení kaprů. Hlavními aktéry byl náš taťka a dva tříkiloví šupináči.

 

 

Štěpán Zavřel: Prodej vánočních kaprů.

 

Nejdříve se ale musela na kapry vystát dlouhá fronta – buď v místní rybárně, na trhu, nebo na náměstí. Na těch třech místech stály kádě a od nich se klikatil had lačných očí. Zkřehlí lidé, v rukou síťovky, mrazem červené tváře a nervózní podupávání v tom prosincovém ránu. Čím byl člověk kádi blíž, tím více mu nedočkavostí rostl krk, jak pohledem kontroloval, zda je v kádi ještě dost ryb, zatímco ti vzadu byli odevzdaně klidní a smíření s tím, že jikrnáči na ně letos asi nezbudou.

 

Než kapři dorazili, naposledy jsme se doma vykoupali, protože následující dva tři dny budou pány vany ryby. Dva kapři vždy „obsadili“ naši koupelnu a my děti jsme se na ně chodily každou chvíli dívat a kontrolovaly, zda nelekají. Měly jsme dobrý pocit, že si v naší vaně ještě trochu užijí života, zatímco jejich kamarády klepli už na místě. A když nastal onen štědrovečerní čas, připadali nám šupináči už jako členové rodiny a rádi bychom taťkovi jejich zabíjení rozmluvili. Nutno říct, že sám z toho měl pramalou radost a že se takto obětovával jen kvůli nám dětem. Kromě kaprů nebyl schopen nic živého zabít, vyjma much a komárů.

 

Čím byl člověk kádi blíž, tím více mu nedočkavostí rostl krk, jak pohledem kontroloval, zda je v kádi ještě dost ryb, zatímco ti vzadu byli odevzdaně klidní.

 

Když mělo dojít na samotný akt, taťka se obřadně opásal zástěrou a s paličkou, prkénkem, utěrkou a nožem vstupoval vždy se vzdycháním do koupelny k nerovnému zápasu. Naposledy na ryby pohlédl, jako by se omlouval za to, co se bude dít. A já se sestrou jsme si každoročně přáli, aby tentokrát ten zápas šupináči vyhráli. Že by taťka vyšel z koupelny a řekl: „Letos je nezabiju, jsou příliš živí. Sundáme tu malou plechovou vanu a budou tady s námi žít.“ K této naději nás upnula příhoda, kterou naši odněkud přinesli, ale dnes si myslím, že nás tím chtěli jenom dojmout a že se to stát ani nemohlo.

 

V jedné rodině prý celý rok vykrmovali krůtu na Vánoce, a ta se tak pomalu stala členem rodiny. Když tedy nastal onen čas, s těžkým srdcem jí zakroutili krkem a oškubali ji. Pak ji nechali ležet v síni a usedli ke štědrovečernímu kapru. Najednou někdo ťuká na dveře. „Kdo to může otravovat na Štědrý den?!“ kroutil hlavou otec a šel otevřít. Za dveřmi stála krůta a zobákem ťukala do dveří. I zželelo se jim milé krůty a maminka pro ni ještě ten večer začala štrikovat obleček, protože byla zima a krůta byla nahá. Od té doby s nimi žila.

 

V našem případě se ale zázrak nekonal. Z koupelny se zprvu ozývalo mohutné šplouchání a plácání. Dodnes nepochopím taťkův postup, kdy nejdřív vypustil vanu a pak kapry honil po jejím kluzkém dně. V tom zápase měl nakonec více sil. Postupně šupináče dostal na prkénko položené na podlaze a omotal je utěrkou, aby mu nevyklouzli. Tupé rány byly pro nás děti vždy smutným rozuzlením. „Tak se mu to zase podařilo,“ vzdychla sestra. Následně vyšel zpocený taťka z koupelny a pronesl jako vždy rezolutně: „Příští rok už to nezabíjím! Nechám si je klepnout.“ Pak si šel otevřít pivo a rozdýchával to jako boxer sedmé kolo.

 

Čekala ho totiž ještě další neoblíbená práce, u níž se nadřel znovu – stahování kaprů z kůže. Měl opět vysoce nepraktickou metodu, která ho stála tolik sil, že si pak musel sednout do křesla a uklidnit se u vánoční pohádky. Mamka se mezitím jala ryby upravovat, aby navečer byly připraveny na štědrovečerním stole. Vůně rybiny v koupelně byla cítit ještě dobré dva dny a jaksi zapadala do sbírky vůní Vánoc, kterou si každý z dětství odnáší v srdci.