O církvi vycházející
Vydání: 2020/41 Františkova vize bratrské lásky, 6.10.2020, Autor: Aleš Opatrný
Příloha: Perspektivy 41
Papež František opakovaně vybízí, aby církev vycházela ze své uzavřenosti vstříc dnešnímu člověku a aby to činila nezištně. A to i v čase pandemie a nouzového provozu. K čemu nás tato nová situace vybízí a jak máme tuto otevřenost jako křesťané chápat?
Kéž by nás „nouzový svátostný provoz“ přivedl k hlubšímu pochopení života víry. Snímek Pixabay
Jak tato vybídnutí následovat a realizovat? Jak je uskutečňovat v čase pandemie, která nás právem nutí k určité izolovanosti, k fyzickému odstupu, mnohdy znemožňuje naše navyklé a dobré způsoby zbožnosti? A jaký vlastně má mít ono vycházení smysl? Aby byli křesťané vidět? Abychom řídili společnost, jako tomu bylo kdysi? Abychom se zviditelňovali? A proč?
Hra na schovávanou skončila
Starší generace má možná ještě v paměti odstrašující vzpomínky na agitaci v komunistických časech. Mnozí také dříve i dnes zažili aktivity Svědků Jehovových, které v nich budily odpor. Jak tedy mají být křesťané a církevní společenství vycházející a evangelizující, a přitom neodpuzovat? Jak dělat misii? Máme použít osvědčené vzory? Nebo raději ponechat tento úkol jiným? Je třeba si klást tyto otázky. Vždyť čtyři desetiletí praktikovaná jakási (částečná či skoro úplná) hra na schovávanou, kterou křesťané mnohdy museli hrát, je v mentalitě střední a starší generace stále přítomná.
Ve svém poselství k letošnímu Světovému dni misií papež píše: „Misijní poslání, církev vycházející – to není program, který musíme uskutečnit silou vůle. Ten, kdo vyvádí církev ze sebestřednosti, je Kristus. V poslání hlásat evangelium jsme činorodí proto, že nás pobádá a vede Duch.“
Nejdřív proto připomeňme starou teologickou a stále platnou pregnantní větu: „Agere sequitur esse“, tedy činnost člověka vychází z jeho nitra – z toho, jaký je a čím žije. Konverze a proměna jednotlivce, společenství i celé církve v církev vycházející, po které papež volá, není záležitostí především organizační, tedy vnější, nýbrž vnitřní. Nikoli v tom smyslu, že by křesťané měli zůstávat se svou vírou uzavřeni ve svém nitru a pečovat o ni bez ohledu na potřebné lidi. Není to ani výzva k vymýšlení roztodivných akcí, které mají přitáhnout pozornost lidí vzdálených církvi. Požadované vycházení církve a misijní konverze jsou v prvé řadě záležitosti praktické křesťanské víry, tedy vnitřní orientace, která ovlivňuje vnější chování. Tato orientace stojí na základních skutečnostech a předpokladech víry. Můžeme to jednoduše vyjádřit třemi slovy: vyvolení – povolání – poslání.
Více v článku, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.
Mons. Aleš Opatrný. Autor je pastorální teolog
Sdílet článek na:
Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články
