Nový kalendář s Julianou Jirousovou
Vydání: 2013/37 Přímluvy za Sýrii zazněly i v Česku, 9.9.2013, Autor: Aleš Palán
Tradiční čtení i řadu literárních a výtvarných objevů přináší čtenářům právě vydaný Cyrilometodějský kalendář. Vydání pro rok 2014 stejně jako řadu ročníků předcházejících připravil tým pod vedením redaktora KT JANA PAULASE.
Nový CM kalendář přináší i dosud nepublikované fotografie Ivana a Juliany Jirousových s dětmi z poloviny 80. let. Snímek Olga Stankovičová
První, co čtenáře zaujme, jsou ilustrace – v CMK vždy od jednoho výtvarníka. Tentokrát jsi oslovil Julianu Jirousovou. Proč právě ji?
Dlouhou dobu jsem ji vnímal jako takovou dobrou duši, která zůstávala trochu ve stínu svého někdejšího manžela, básníka a vězně komunismu Ivana Martina Jirouse. Až v posledních letech se Juliana díky výstavám svých děl dostává více na světlo jako svébytná umělkyně. Byla by škoda, aby se o ní mluvilo „jen“ jako o někom, kdo byl svému muži životní oporou, byť to není málo.
V její tvorbě nacházíme prvky určité lidovosti či sdělnosti. Koresponduje to se zaměřením CMK?
Ano, její obrázky jsou velmi sdělné. Jirousová sice vychází z tradice svatých obrázků, ale vnáší do nich vlastní pohled, často velmi vtipný. Pod názvem Cyrilometodějský kalendář si čtenář také v první chvíli představí tradiční lidové čtení, ale kalendář i Julianina tvorba mají další rozměry. Kalendář určitě zaujme i přemýšlivého čtenáře.
V kalendáři nacházíme také ilustrace Julianiny matky Marie Florianové...
Juliana zde v obsáhlém rozhovoru na svou maminku-výtvarnici vzpomíná a přišla mi škoda, aby byl čtenář ochuzen o vizuální vjem. Zatímco Julianiny obrázky jsou postavené na barevnosti, využil jsem černobílých stránek v úvodu jednotlivých měsíců, abych představil některé linoryty a další práce Marie Florianové.
V kalendáři jsou pochopitelně texty převzaté, ale mě osobně zajímají zejména ty původní – třeba dosud nikdy nevydaný text nedávno zesnulého Věroslava Mertla. Je tam podobných nálezů víc?
V posledních letech se snažím, aby kalendář přinášel stále víc původních textů. Mertlovy deníky se mi dostaly do rukou už za jeho života a jsem rád, že je zde můžeme poprvé představit. Rád bych upozornil také na velmi zajímavý text Tomáše Petráčka o stále opomíjeném knězi, biblistovi, cestovateli a spisovateli Aloisi Musilovi. Zajímavé jsou i původní texty Petrušky Šustrové, v nichž se zamýšlí nad dvanácti osobnostmi, které ji v životě nejvíc ovlivnily – je to formát, o němž uvažujeme i do budoucna. Zamyšlení Táni Fischerové jsou pak zaměřena spíše náladově podle ročních období. Čtenář se v kalendáři potká i s novými básněmi Miloše Doležala, povídkou o P. Toufarovi či ukázkami z nepublikovaných deníků výtvarnice Gertrudy Goepfertové-Gruberové. A upozornil bych ještě na soubor dosud neotištěných fotografií Juliany Jirousové, jejího manžela a dětí, které v osmdesátých letech pořídila paní Stankovičová.
Zmiňuješ hodně ženských jmen…
Nebyl to prvotní záměr, spíš se to tak „urodilo“. O to víc je to potěšující. Nechybí pochopitelně ale ani muži – třeba argentinský blok textů je složen z autorů, které má v oblibě papež František – a nechybí ani jeho vlastní zamyšlení. Ostatně Františkovo jméno tak trochu prostupuje celým kalendářem.
Sdílet článek na:
