26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Nikoho nenazývejte svým Otcem

14. 2. 2017

|
Tisk
|

V evangeliu sv. Matouše (23,9) čteme slovo Páně: „A nikomu na zemi nedávejte jméno otec, jenom jeden je váš Otec, a ten je v nebi.“ Odtud pochází jedna z předních námitek evangelíků ohledně oslovení kněží „pater“ či „otec“. Jak se k tomu církev staví?

Vydání: 2017/7 Papežův diplomat v Česku, 14.2.2017, Autor: Miloš Szabo

Příloha: Perspektivy 7

Tuto otázku si musím zodpovědět nejen jako pisatel této úvahy, ale především jako kněz, jehož jeho farníci také oslovují „pane faráři“ anebo – pro mě důvěrněji – „otče Miloši“. Proviňují se tím proti Ježíšovým slovům?
Jako u mnoha jiných biblických textů, i v tomto Matoušově je zapotřebí sáhnout k exegezi, která se na slovo „otec“ dívá nejen z pohledu současníka, ale především z pohledu tehdejšího posluchače (Bible bylo slovo, které se především nahlas četlo, tudíž většina věřících – ať už židů, nebo křesťanů – Boží slovo poslouchala). Ten sice slyšel to, co my, ale mohl mu rozumět (a pokusím se stručně vysvětlit, že také rozuměl) jinak.
Podstata totiž není v používání tohoto slova, protože ono je (stejně jako matka, manžel nebo nadřízený) slovem souvztažným – zmíněná slova by neměla žádný význam, kdyby zároveň neexistovala i slova syn/dcera, manželka a podřízený. Když je syn, musí být i otec, apod. O existenci tohoto otcovsko-synovského vztahu hned v prvotní křesťanské komunitě máme dokonce důkaz už přímo v Bibli, a to od tak vzdělaného pisatele, jakým byl apoštol Pavel. V listě adresovaném Filemonovi píše o svém bývalém otrokovi, který se vůči němu jako svému pánovi zachoval nepoctivě: „Prosím tě za svého syna, kterému jsem dal život ve vězení, Onezima…“ (Flm 10). A v jiném svém listě, tentokrát do Korintu, je dokonce ještě „odvážnější“, když sám sebe řadí mezi otce – „I kdybyste měli tisíce vychovatelů v Kristu, otců mnoho nemáte, neboť v Kristu Ježíši jsem vás já přivedl k životu skrze evangelium.“ (1 Kor 4,15)
A protože analogie je legitimním způsobem uvažování, můžeme říct, že prvním doložitelně nazývaným „duchovním otcem“ v křesťanství je už svatý Pavel. Každý z nás, kteří přicházíme jako duchovní do církve po něm, už máme jasně definováno i to, v jakém smyslu má být slovo „otec“ v církvi používáno a v jakém nikoli.
Originální řecký text Matoušova evangelia mluví o zákazu „dávat jméno otec“, přičemž vysvětlením zákazu není pouze to slovo „otec“, ale i to „dávat jméno“. To bylo nejen výlučným, ale i rozhodujícím právem otce dítěte, které mohlo být v osobním styku oslovováno leckdy i jinak, než bylo pojmenováno otcem při narození. „Dávat jméno“ bylo konkrétním projevem moci nad tím, komu nebo čemu bylo jméno dáváno.
Rozdíl mezi lidským otcem a Bohem Otcem jednoznačně klade i sám Ježíš, když nikdy neříká, že Bůh je naším (rozuměj jeho a naším) společným otcem, ale striktně odděluje „můj Otec“ a „váš Otec“. Zkrátka není každý otcovský vztah na stejné úrovni.
Bůh jako jediný Otec nese v sobě všechny atributy otcovství jako Pána, Dárce, Stvořitele i Vlastníka, který má moc. Nikdo z nás nejen nemá právo, ale přímo nesmí „dávat jméno Otec“ nikomu a ničemu ze stvoření, to náleží pouze Bohu. Vzhledem k němu jsme všichni na jedné úrovni jako bratři a sestry. A to bez ohledu na to, zda jsme ve vzájemném vztahu fyzicky nebo duchovně synové či otcové.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou