Vydání: 2021/38 František, poutník v srdci Evropy, 14.9.2021

Příloha: Perspektivy 38

 
PROMLUVA papeže Františka
Vážená paní prezidentko, vážení členové vlády a diplomatického sboru, zástupci společenského a náboženského života, dámy a pánové!
Chtěl bych poděkovat paní prezidentce Zuzaně Čaputové za slova na uvítanou, která mi adresovala i jménem vás a všech lidí. Všechny vás zdravím a mám radost, že jsem na Slovensku. Přijel jsem jako poutník do mladé země se starobylou historií, do země s hlubokými kořeny, která se nachází v srdci Evropy. Opravdu se nacházím v „zemi uprostřed“, kterou prošlo už tolik lidí. Tato území tvořila hranici Římské říše a byla místem vzájemného působení mezi západním a východním křesťanstvím. Od Velké Moravy po Uherské království, od Československé republiky až po dnešek jste se dokázali mírumilovně integrovat a odlišit uprostřed nemalých zkoušek. Před osmadvaceti lety svět žasl nad bezkonfliktním zrodem dvou nezávislých zemí. Rád bych připomněl, že se tak stalo bezprostředně po kanonizaci svaté Anežky.
Tato historie zve Slovensko, aby se stalo poselstvím míru v srdci Evropy. Jak to napovídá velký modrý pruh na vaší vlajce, který symbolizuje bratrství se slovanskými národy. Potřebujeme bratrství, abychom podpořili integraci, která je stále důležitější. Je to naléhavé právě nyní, kdy po těžkých měsících pandemie očekáváme spolu s mnoha obtížemi vytoužené hospodářské oživení, kterému napomáhají plány Evropské unie na obnovu. Existuje tu však riziko uspěchanosti a podlehnutí pokušení zisku, který vyvolává dočasnou euforii, namísto spojování však rozděluje. Navíc ve světě, v němž jsme všichni propojeni, kde všichni žijeme v „zemi uprostřed“, samotné hospodářské oživení nestačí. Zatímco na různých frontách pokračují boje o světovou nadvládu, nechť tato země i nadále potvrzuje své poselství integrace a pokoje a nechť Evropu charakterizuje solidarita, která přesahuje její hranice a mohla by ji vrátit do středu dějin.
Slovenské dějiny jsou nesmazatelně poznamenané vírou, která, jak doufám, pomůže přirozeným způsobem udržovat záměry a pocity bratrství. Ty lze čerpat z velkolepých životů svatých Cyrila a Metoděje, kteří šířili evangelium v době, kdy byli křesťané tohoto kontinentu jednotní, a kteří dodnes sjednocují vyznání na tomto území. Cítili se tu být pro všechny a usilovali o společenství se všemi: Slovany, Řeky a Latiny. Pevnost jejich víry se tak projevila ve spontánní otevřenosti. Toto je dědictví, jehož plody máte v tuto chvíli sklízet, abyste byli i v dnešní době znamením jednoty.
Drazí přátelé, kéž toto povolání k bratrství z vašich srdcí nikdy nezmizí, kéž ho vždy provází sympatická autentičnost, která vás charakterizuje. Umíte věnovat velkou pozornost pohostinnosti: zaujal mě typický slovanský způsob přivítání návštěvníka chlebem a solí. Rád bych se nyní nechal inspirovat těmito prostými a vzácnými dary prodchnutými evangeliem.
Chléb, kterým se Bůh rozhodl sám sebe zpřítomnit mezi námi, je zásadní. Písmo nás vyzývá, abychom ho neshromažďovali, ale sdíleli. Chléb, o kterém mluví evangelium, se vždy láme. Je to mocné poselství pro náš společný život: říká nám, že skutečné bohatství nespočívá v navyšování množství toho, co máme, ale v rovnoměrném dělení s lidmi kolem nás. Chléb, jehož lámání připomíná křehkost, nás zvláště vyzývá k péči o ty nejslabší. Nikdo ať není stigmatizován nebo diskriminován. Křesťanská perspektiva nevnímá ty nejkřehčí jako břemeno nebo problém, ale jako bratry a sestry, které je třeba doprovázet a pečovat o ně.
Chléb rozdělený rovným dílem nám připomíná význam spravedlnosti a toho, že je třeba dát každému příležitost, aby se realizoval. Je důležité se zasadit o budování budoucnosti, v níž zákony budou platit pro všechny stejně, na základě spravedlnosti, která nikdy není na prodej. A aby spravedlnost nezůstala abstraktní myšlenkou, ale byla konkrétní jako chléb, je třeba vést důrazný boj proti korupci, a především prosazovat právní stát.
Chléb je navíc neoddělitelně spojen s jedním přídavným jménem: vezdejší (srov. Mt 6,11). Chléb každodenní. Chlebem každého dne je práce, která zabírá jeho velkou část. Tak jako bez chleba není obživy, bez práce není důstojnosti. Základem spravedlivé a bratrské společnosti je právo na to, aby každému byl vyplacen jeho chléb práce, aby nikdo nebyl odstrkován na okraj společnosti a donucen opouštět rodinu a rodnou zemi ve snaze hledat lepší příležitosti.
Sůl, co dává životu chuť
„Vy jste sůl země“ (Mt 5,13). Sůl je první symbol, který Ježíš používá, když vyučuje své učedníky. Především dává chuť jídlu a připomíná příchuť, bez níž by byl život nevýrazný. Na to, aby se spolu lidem dobře žilo, nestačí organizované a fungující struktury, ale je třeba chuti, chuti solidarity. A jako sůl dává chuť jen tehdy, když se rozpustí, tak i společnost dostává chuť přes nezištnost toho, kdo se dává druhým. Je pěkné, že hlavně mladí lidé nacházejí v tomto motivaci, aby se cítili protagonisty budoucnosti země a vzali si ji k srdci – a svými sny a tvořivostí obohacovali dějiny, které tu byly před nimi.
Obnova bez mladých lidí neexistuje, bývají však často klamáni duchem konzumismu, ve kterém bytí bledne. Příliš velkým počtem lidí v Evropě smýká únava a frustrace, jsou ve stresu z frenetického rytmu a nenacházejí, odkud by načerpali motivaci a naději. Přísada, která chybí, je starost o druhé. Cítit se za někoho zodpovědný dává životu chuť a umožňuje objevit, že to, co dáváme, je ve skutečnosti darem pro nás samotné.
Kromě toho, že dávala chuť, sloužila sůl v Ježíšově době i k uchovávání jídla, chránila ho, aby se nekazilo. Přeji vám, abyste nikdy nedopustili, aby se voňavé příchutě vašich nejlepších tradic pokazily povrchností konzumu a materiálního zisku. A ani ideologickou kolonizací. Před několika desítkami let na tomto území bránil svobodě jediný způsob myšlení; dnes jiný jediný způsob myšlení vyprazdňuje její význam, když spojuje pokrok se ziskem a práva jen s individualistickými potřebami. Dnes, ani tehdy, není sůl víry odpovědí podle světa, nespočívá ani v horlivosti vést kulturní války, ale v nenásilném a trpělivém rozsévání Božího království, především svědectvím dobročinnosti a lásky.
Vaše ústava zmiňuje touhu budovat zemi na dědictví svatých Cyrila a Metoděje, patronů Evropy. Oni bez donucení a nátlaku zúrodnili kulturu evangeliem, čímž podnítili blahodárné procesy. Toto je cesta: nikoliv boj o získání prostoru a významu, ale cesta, kterou ukázali svatí, cesta blahoslavenství. Odsud, z blahoslavenství, pramení křesťanská vize společnosti.
Otevřenost bez vykořenění
Kromě toho svatí Cyril a Metoděj ukázali, že uchovat dobro neznamená opakovat minulost, ale otevřít se novému, aniž by se vykořenili. Vaše dějiny zahrnují tolik spisovatelů, básníků a lidí kultury, kteří byli solí této země. A jako sůl v ranách pálí, tak i jejich životy často prošly zkouškou utrpení. Kolik slavných osobností bylo zavíraných do vězení, vevnitř však zůstávali svobodní, čímž ukázali zářivý příklad odvahy, důslednosti a vzdorování nespravedlnosti! Ale především odpuštění. To je sůl vaší země.
Pandemie je naopak zkouškou naší doby. Naučila nás, jak je snadné, jsme-li ve stejné situaci, se rozložit a myslet jen na sebe. Začněme tedy tím, že uznáme, že jsme všichni křehcí a navzájem se potřebujeme. Nikdo se nemůže izolovat – ani jako jednotlivec, ani jako národ. Přijměme tuto krizi jako „výzvu k přehodnocení našeho životního stylu“ (encyklika Fratelli tutti, 33). Nemá smysl stěžovat si na minulost, je třeba si vyhrnout rukávy a spolu stavět budoucnost.
Přeji vám, abyste to udělali s pohledem upřeným nahoru, jako když se díváte na vaše nádherné Tatry. Tam, mezi lesy a vrcholy, které ční k nebi, se Bůh zdá být bližší a stvoření se jeví jako neporušený dům, který po staletí hostil tolikeré generace. Vaše hory spojují v jediném pásu pohoří a rozmanité přírodní scenérie a přesahují hranice země, aby v kráse spojily rozličné národy. Rozvíjejte tuto krásu, krásu společného bytí. Vyžaduje to trpělivost, vyžaduje to námahu, odvahu a sdílení, vyžaduje to elán a tvořivost. Ale je to lidské dílo, kterému nebe žehná. Ať vám Bůh žehná, ať žehná této zemi. „Nech Boh žehná Slovensko!“ Děkuji.