Nikdo není vázán k nemožnému
Vydání: 2015/38 Pomoc uprchlíkům koordinuje speciální web, 15.9.2015, Autor: Jiří Macháně
Příloha: Doma
MARTINA VINTROVÁ je diecézní soudkyně v otázkách manželských – člověk přímo pověřený církví a tak říkajíc z terénu. Když o této problematice na stránkách KT v minulosti promluvila, počet žen, které se na církevní soud obrátily, podle jejích slov vzrostl.
Všechny formy násilí – fyzické i psychické – oběť ničí.Ilustrační snímek Acorus
Jak jste se k tématu domácího násilí dostala?
Tak, že se na církevní soud začaly obracet ženy, jež domácí násilí zažily. Nejprve ty, které ho měly už za sebou – byly civilně rozvedené a už se z problému dostaly. Potkaly ale nového muže a chtěly uzavřít nové manželství. V poslední době však poznávám domácí násilí tak říkajíc v přímém přenosu. Potkávám ženy, které ho aktuálně zažívají – ještě od násilníka neodešly, civilně se nerozvedly a teprve se začínají orientovat. To mě přivedlo k důkladnějšímu studiu a také například k psychoterapeutickému výcviku a vůbec k intenzivnímu zájmu o tuto problematiku. Chci umět tyto případy co nejlépe posoudit, právně objasnit a případně nasměrovat na další pomoc.
Současně poznávám, že je zoufale málo lidí, s nimiž by ti, kdo zažívají domácí násilí, mohli bez obav promluvit a kteří by jim pomohli. Je to velmi citlivé téma, oběti se bojí a stydí – stane se, že i když nás kontaktují, několikrát schůzku odloží nebo je k nám přivede kamarádka, která je podporuje. Chtěla bych, aby i tady na soudu byl někdo, s kým si mohou bez obav promluvit, svěřit se, kdo jim nabídne první kontakt.
Narůstá domácí násilí i v katolickém prostředí?
Spíš se ženy přestávají bát. Ty, které ke mně chodí, by se toho ještě před pár lety neodvážily. Byly tak vychované, že žena musí všechno snést a manželství je zásadně nerozlučitelné, že to nejde. Nebo měly děti, a tak se snažily kvůli nim všechno snášet. Teď jsou ženy informovanější, sebevědomější a často finančně nezávislé, existuje i větší nabídka pomoci, a tak mají víc kuráže se z problému vymanit.
Všechny formy násilí – od fyzického přes sociální, psychické až po sexuální – oběť ničí, devastují a destruktivně působí na její osobnost, pošlapávají její lidskou důstojnost, takže nemůže normálně žít. Pro oběť je proto zásadní, v některých případech dokonce životně důležité, se z tohoto násilí vymanit.
Jak?
V některých případech může pomoci terapie oběti i násilníka, ale zlepšení situace závisí na mnoha okolnostech a je ve výsledku spíše málo pravděpodobné. Často nezbývá, než z takového svazku odejít. Musí to však být vlastní rozhodnutí oběti. Všichni ostatní jí mohou pomáhat sebrat sebevědomí, postupně podporovat vědomí jejích oprávněných práv a potřeb, aby si uvědomila, že co jí vadí a co v manželství potřebuje, je naprosto legitimní, nikoli sobecké.
V křesťanském prostředí se lze hodně setkat s nedůvěrou, „vždyť tohle žádný křesťan určitě nedělá“, nebo s názory typu „v manželství se musí vydržet všechno“. Zažila jsem extrémní přístupy osob blízkých oběti – od případu, kdy sama rodina řekla, že to takhle dál nejde, pomohli zařídit rozvod a oběť měla její podporu, až po opačný extrém, kdy rodina oběti nevěřila, nechápala, na co si stěžuje, když jí manžel všechno dal, anebo dokonce řekne, že když jí údajně tak ubližuje, proč si ho tedy brala. Rozvod nepřipadá v úvahu, to by byla ostuda. Někteří argumentují dokonce tím, že jim jde hlavně o dobro oběti, protože když se rozvede a případně si vezme někoho jiného, je ohrožena spása její duše. Tak to raději vydrž, radí. Jenže takové násilí, které páchá velké a někdy nezvratné škody na duši, duchu a těle druhého člověka, není ničím ospravedlnitelné.
Hovoříme však stále o rozvodu občanském. Co na to právo církevní?
Církev umožňuje tzv. rozluku za trvání manželství. Za běžných okolností je povinností manželů žít spolu ve společné domácnosti. Pokud jsou pro to vážné důvody, tuto povinnost nemají. Je-li jeden z manželů tím druhým ohrožen fyzicky, psychicky či morálně nebo jsou-li takto ohroženy jejich děti, je to důvod naprosto relevantní. Jestliže tyto důvody pominou, měl by se partner, který odešel, vrátit. Nepominou-li, tuto povinnost nemá. A protože odešel ze zákonných důvodů a nezavinil rozpad manželství (to zavinil násilník), není důvod, proč by nemohl dále přistupovat ke svátostem.
Některé ženy tuto situaci chtějí řešit u církevního soudu a dosáhnout zneplatnění manželství, protože by rády uzavřely nový sňatek, ale stane se, že o to usilují ne kvůli novému svazku, ale kvůli svému svědomí a psychickému stavu. Nechtějí mít už žádné byť formální pouto s člověkem, který jim tak strašně ubližoval. Nejčastějším důvodem pro neplatnost manželství bývá neschopnost partnera převzít podstatné manželské povinnosti. To znamená, že daná osoba není schopna žít v manželství a chovat se jako partner a rodič. V úvahu by ale připadaly také další vady manželského souhlasu, jako je simulace, podvod, omyl, strach. Jedním z cílů manželství je dobro manželů. Kdo ho nechce nebo není schopen realizovat, uzavírá manželství neplatně.
Ovšem prokazuje se, že takový stav byl už v době, kdy manželství vzniklo.
Tato neschopnost tam musí být přítomna alespoň v latentní formě. Zde hrají velkou roli poznatky z oboru psychiatrie a psychologie. Je třeba to posoudit opravdu pečlivě, protože manželství má přízeň práva. V případech psychické neschopnosti musí v soudním procesu povinně vystupovat soudní znalec z oboru psychologie nebo psychiatrie, který dává posudek ohledně stavu dané osoby.
Jak se vypořádáváte s námitkou: vždyť manželství uzavřeli před Pánem Bohem, který jim jistě pomůže, a vy to chcete rozbít!
K nemožnému závazek nevznikne, nemožné nemůže být předmětem závazku. Oběť není vázána k tomu, aby vydržela nemožné, tedy týrání pod lidskou důstojnost a špatné zacházení, které neodpovídá tomu, k čemu má manželství směřovat. A na druhé straně, kdo toho není schopen, nemůže manželství platně uzavřít a není vázán povinnostmi, které z něj vyplývají.
U soudu musíme rozlišovat, jestli se jedná opravdu o neschopnost, nebo pouze o těžkost či o situaci zaviněnou hříchem, z níž pak vyplynulo patologické jednání partnera a nemožnost žít ve společném svazku s ním. Každý křesťan má pečovat o svůj osobnostní rozvoj a o to, aby se choval jako křesťan. Někdy to zanedbá a může sklouznout k nepřijatelnému chování. Pak to má dalekosáhlé důsledky pro manželský život, nicméně není to sama o sobě příčina neplatnosti manželství, jak ji stanoví kanonické právo. I v tomto případě ale není člověk povinen k ústupkům za každou cenu. Jsou věci, které nám nikdo nemá právo dělat ani nemá právo je po nás chtít. A my nejsme povinni je snášet a máme právo udělat vše, co je legitimní, pro ochranu svou, případně svých dětí.
Možnost odejít od manžela a neplatnost manželství není v církevním právu novinkou.
Právo odejít za určité situace od manžela a uzavřít nové manželství existuje už od začátku církve. Tuto možnost najdeme už u svatého Pavla v 1. listě Korinťanům, i když zde se v přesném slova smyslu nejedná o neplatnost manželství. Postupem času se vyvíjela a stále rozvíjí právní věda založená na přirozeném a pozitivním Božím zákonu, která se zabývá tím, za jakých okolností je manželství uzavřeno neplatně. Existují překážky manželství, vady manželského souhlasu, různá nařízení, která mají za úkol chránit svobodu a důstojnost člověka a manželského svazku.
Sekce: Přílohy, Doma, Rozhovory, Články
