Vydání: 2007/30 Jak vychovat děti ve víře?, 24.7.2007

Jsem otcem tří dětí, které mají již své rodiny a naším (zejména manželčiným) prostřednictvím přijaly Bohem nabízený dar víry: ten ve svém prostředí dále rozvíjejí, aby i jejich děti žily jako křesťané. Tak by se jednou větou a jedním dechem dal vyjádřit nesmírně složitý a přitom velice křehký proces, jímž je předávání víry dětem. Termínu „výchova“ bych se rád vyhnul, neboť jsem přesvědčen, že s manželkou bychom na tento úkol sami vůbec nestačili.

Věc však nemusí být tak strašně složitá, když si uvědomíme, že víra v člověku roste třemi předpoklady. Jako křesťané vycházíme z přesvědčení, že víra je především dar od Boha. Rodiče tuto křehkou cennost pouze předávají. Z toho tedy vyplývá:

1. VĚŘIT V BOHA JE MÁLO
Pouze věřit v Něho je málo, je nutné Bohu věřit – a proto se rodič musí Boha ptát, jak si má ve výchově počínat; samozřejmě že se dotazuje v modlitbě. Pouhá víra v existenci Boha – tak, jak to chápe dnešní racionalistický svět – nestačí. Musím Bohu věřit, že když víru nabízí, tak mu na nás všech záleží a odpověď nám nějakým způsobem přihraje. Problémem ale může být jakási nedoslýchavost člověka, kterému dělá potíže Boží hlas zaslechnout. Způsoby, jak Bůh radí, mohou být různé: přes známého, přes Boží slovo při liturgii nebo jinak – třeba přes krásný úsměv dítěte... Někdy možná Bůh s odpovědí nespěchá proto, aby učil rodiče trpělivosti. Rozhodně si však přeje být člověkem dotazován (Ž 119,155 nebo Jer 10,21). Tím se totiž sám rodič stává vůči Bohu dítětem a tak to má být. Poznenáhlu je vychovatel sám Bohem vychováván – a rodí se v něm k Bohu nový, kvalitnější vztah, který dítě vycítí a napodobuje. Jestli je něco v této fázi na dítěti úžasného, je to jeho schopnost pozorovat a napodobovat.

2. Vztah ke svému okolí i k sobě
Dítě musí mít možnost někoho obejmout a svěřit se mu se svou věcí, kterou ono považuje za důležitou, byť by to byla maličkost. Jaký vztah prožívá ke své matce, otci, k právě spícímu bratříčkovi, jehož přece nemůže rušit, ale i ke své panence, jejíž hlavička se netrhá, ale hladí – takový bude mít vztah jako o něco dospělejší ke svému okolí. Pak, když mu budou rodiče vyprávět o Pánu Bohu, přijme to za své a bude vše doplňovat svými postřehy či otázkami. A zase: z vychovatele se stává ten, kdo se bude muset sám učit, protože otázky budou zapeklité, bude muset sáhnout do svých vědomostí či knížek. Vnější projevy vztahu budou mít každým rokem jiný odstín či tvar, ale návyky a zejména postoje zůstanou podobné. Aby vztah k druhým nebyl pouze infantilní, je nesmírně důležitá role soutěživého sportu a kolektivních her. V úzkostlivé snaze o vychování bezúhonné osoby rodiče často utlumují v dítěti přirozenou touhu obhájit si své místo ve společnosti druhých. Právem pak psychologové mohou některým křesťanským rodičům vytýkat, že z dítěte se může stát ústupný fackovací panáček s komplexem méněcennosti. A co hůře – může v něm růst vědomí, že Pán Bůh ho nemá rád. V kolektivních hrách se vedle zdravé touhy po vítězství naučí i umění prohrávat a přijímat sebe, jaký v daný okamžik je. Kde jinde získá zdravý pohled na jednu z nejdůležitějších a také jednu z nejdeformovatelnějších ctností, kterou je právě osobní pokora.

3. Mantinely a rituály
Mají své důležité místo v živé přírodě a stejně tak i v lidské společnosti. Není lidské kultury bez rituálů. Dítě je má rádo a pokud jsou úměrné jeho chápání a nejsou dlouhé, miluje je. Stávají se tak účinným nástrojem k předávání víry. Chvíle při rozžaté svíčce u večerní modlitby, kdy předkládá Bohu své prosby, zpěv u adventního věnce, uctivé žehnání sv. křížem... ho poznenáhlu učí formulovat své vlastní osobní postoje k Bohu. A dospělý moderuje, tedy dbá, aby vše probíhalo v únosné míře, aby se z modlitby nestalo předlouhé divadlo nebo prázdná gesta pro potěchu dospělým. Dospělý v tomto směru musí rozlišovat rituály zprostředkující svátostný život od pouhého folkloru. Jestliže by byl bez rituálů náboženský život chudý, pak bez mantinelů a omezení by se stal totálním chaosem. Jedno etnikum svou prapodstatou hluboce duchovní naplnilo v obrovském množství neméně obrovský prostor mosteckého chrámu, a tím slavnostní bohoslužba v samém začátku skončila, protože nebylo slyšet vlastního slova, natož slova kněze. Tyto lidi nikdo nenaučil, že se při bohoslužbě nemluví – a když, tak šeptem. Oni šeptat neuměli. Takže se půlnoční nekonala.
To mě tak napadlo, když jsem viděl při bohoslužbě jedno dítě skotačit pod obětním stolem hlavního oltáře a druhé u obou rodičů plakalo. Co by se asi dělo, kdyby takových „zbožných rodin“ bylo více? Dítě je přece integrálním prvkem Božího lidu – namítli by ti zbožní rodiče. Pro výchovu a vztah k liturgii by ale u svých dětí udělali lépe, kdyby je netýrali dlouhým pobytem v kostele, děti vyvedli a společně vše dokončili jinde, v soukromé modlitbě. A sami si ujasnili, v jaké úctě mají společenství při bohoslužbě, když nezamezí takovému cirkusu. Jistě by jim kněz poradil stejně.
Správná výchova dětí předpokládá upřímnou a neustálou kultivaci vztahu těch, kdo o náboženských věcech mluví, k Bohu. Pokud vše obstojí ve vztahu také ke svému okolí, je šance dobrého výsledku. Avšak jedině tehdy, jestliže shora uvedené předpoklady zachováme pohromadě a dodržíme pořadí důležitosti:
1) vztah k Bohu, 2) vztah k lidem a 3) správný vztah k rituálům a respektování příslušných pravidel.
JAN ZACH