Když se řekne „práce“, mnozí za tím vidí pouze „práci za peníze“. V zaměstnání dnešní člověk už zdaleka netráví jen osm a půl hodiny. Mnohdy chodí otcové od rodin domů pozdě večer a ještě do noci sedí u počítače. Nezřídka opouští rodiny i o sobotách a nedělích, aby je mohli „živit“.

 

Máme jasno, co je naší hlavní „prací“? Ilustrační snímek Aleš Masner

V médiích slýcháme, jak jsou ženy diskriminovány tím, že mají děti, že je jejich kariéra rodičovstvím „postižena“. Podle údajů Českého statistického úřadu v 80 % případech rodin s dítětem do tří let funguje tradiční model, kdy je žena s dětmi a muž pracuje. Hovoří se o tom, že české ženy jsou znevýhodněny oproti ženám v ostatních evropských státech, když jen 55 % z nich může chodit do práce, mají-li děti ve věku 3–5 let.

 

Všichni se honíme za uzávěrkami, plníme úkoly, odevzdáváme, co je třeba, hlavně aby to bylo v termínu… a v tom všem spěchu a stresu nám velmi často uniká, že je naší hlavní prací být rodiči. Jenže jak to zvládat, když v tom koloběhu máme na rodinu tak zoufale málo času?

 

Práce, nebo rodina

 

Eva Muroňová, redaktorka časopisu Duha, autorka mnoha materiálů k výuce náboženství a trojnásobná matka, říká, že v této věci se dá těžko poradit, aby člověk neříkal jen poučky nebo nezačal moralizovat: „Přiznávám se, že mně samotné trvalo docela dlouho, než jsem přišla na to, že pracovat zodpovědně, s nadšením a na úkor rodiny je nevýhoda, ze které se časem může stát problém. Zejména, je-li člověk zaměstnán v organizacích, kde schází mechanismus zpětné vazby a kde se provozuje takřka nulová personální 

politika.“

 

V porovnání s pracovním prostředím je podle ní rodina prostorem, jenž je přirozeně tvořivý, generativní, ale také poskytuje někdy až nemilosrdnou zpětnou vazbu a čas v ní v ideálním případě zaručí i žádoucí životní změny. „Dalo by se vzdychat, že dříve to měli lidé snazší – nebyl takový tlak na výkon a na potřebu mít stálé zaměstnání i stálý příjem. A když se k tomu přičte ‚katolická‘ výchova k poslušnosti a zodpovědnosti, může se takový člověk při vší úctě vydat příliš tvrdou cestou. Věnuje spoustu času práci, honí se, přemáhá, nestíhá, ‚nese svůj kříž‘, dovolává se lidské spravedlnosti, Boží pomoci, aby nakonec třeba zjistil, že své úsilí vynakládá na nesprávném místě. Zkrátka že seje na skálu, do trní nebo že vláčí svůj kříž směrem od Golgoty, tedy – teologicky řečeno – směrem od svého osobního vykoupení,“ upozorňuje dlouholetá náboženská pedagožka s tím, že z této perspektivy rozhodně vychází investice do rodiny lépe než investice do práce.

 

Pro život sám

 

Jak to ovšem zvládat v situaci, kdy v zaměstnání logicky trávíme víc času než s rodinou? „Svět není dokonalý, každý, kdo má rodinu, je do tohoto dilematu namočený a zdá se, že je i podílem na našem společném sociálním hříchu. Možná člověk musí investovat do rodiny, aby zůstal člověkem, a pracovat pro peníze, aby přežil… V čem však podle mě můžeme mít jasno, je, že práci doma můžeme mít v systému hodnot vědomě jinde. A pak už jen záleží na ‚poměru‘ tohoto koktejlu,“ přibližuje Eva Muroňová. A dodává, že je důležité, aby to nebyl „míchaný nápoj“, ale spíše krásná průzračná sklenice, kde je nejtěžší a nejpodstatnější tekutina pěkně u dna a tvoří základ, pak je přesná hranice a následují další vrstvy.

 

„Umístit biblickou Marii a Martu v jednom domě tak, aby se snesly, je velké umění. Práce v práci je holt důležitější pro peníze a životní realizaci, práce doma pro něco jiného – pro život sám,“ uzavírá Eva Muroňová. Ani doma však nejsme jen pro zábavu a měli bychom si pohlídat, aby domácí práce byla „zdravá“ a trvale udržitelná. Aby měla začátek, ale také zakončení. Ideální cestu by zkušená matka viděla takovou, kdy jeden alespoň v určité míře zastane, co druhý nezvládne. A to se týká nejen partnerů a rodičů, ale i dětí.