26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Nespoléhat na ten okamžik mezi třmenem a zemí

20. 8. 2009

|
Tisk
|

Vydání: 2009/34 Anastáz Opasek , 20.8.2009, Autor: Aleš Palán

Působení Anastáze Opaska v exilu je spjato zejména s laickou organizací Opus bonum. Jedním z jeho nejbližších spolupracovníků zde byl novinář Ivan Medek – muž, kterého s Anastázem pojilo letité přátelství.

Kdy jste se s Anastázem Opaskem poznal?

Už před svým vězněním přitahoval opat Anastáz Opasek mladé lidé a kumštýře – a to mu zůstalo i po propuštění, kdy jsem se s ním seznámil já. Tehdy to neměl lehké. Když například pracoval jako skladník, kolegové vrtěli hlavou: „Co s ním? Vždyť vůbec nechápe, co je to skladník. On nekrade!“ I když Anastáz uměl žít v civilu a mezi laiky, bylo vidět, že v nitru se mu pořád stýská po bratrství, po řeholní komunitě.

Nesl si v sobě Anastáz vzpomínku na kriminál?

To jistě, ale ne bolestně, rozhodně nezdůrazňoval vlastní utrpení. Ta léta ve vězení vnímal jako něco, co bylo ve svém důsledku vlastně pozitivní. Věznění kněží se tam jeden od druhého naučili spoustu věcí, hierarchické rozdělení za mřížemi prakticky neexistovalo. Na kněžských odděleních panovala soudržnost a vědomí důstojnosti. Dalo se tam přežít jistě lépe než na civilních odděleních, kde bylo všechno manifestačně povrchní.

Nejužší kontakty jste zřejmě měli až potom v exilu.

Když emigroval, ztratil jsem ho z očí. Ale když jsem pak emigroval já a přijel do Vídně, hned druhý den jsem dostal vzkaz, abych mu zavolal. Udělal jsem to a on mě pozval do kláštera v Kremsmünsteru. Tam postavil všechny do špalíru, jako by přijel nějaký biskup, ale pak už jsme mluvili jen o pronásledování církve v Československu. Já tam poprvé viděl fungující benediktinský klášter se školou a pozemky; řeholníci byli pyšní zejména na své rybí sádky. Benediktinské „labora“ tam platilo v plné míře. Od té doby jsme se Anastázem stýkali pravidelně. Jezdil jsem za ním při různých příležitostech do Mnichova, Rohru i jinam. V Rohru Anastáz organizoval například setkání mládeže, přičemž zdaleka ne všichni byli křesťané. Atmosféra těch setkání byla skvělá, i když rohrští bratři někdy trochu žehrali na to, že se program protáhl do nočních hodin, zatímco oni museli časně ráno vstávat. Opasek to všechno řídil.

Měl pro vás vyčleněnou nějakou speciální úlohu?

Pracoval jsem jako dopisovatel Hlasu Ameriky a moje pravidelné relace se týkaly situace v Československu, především lidských práv. Opaskovi šlo o to, abych nezapomínal na případy režimem pronásledovaných a ponižovaných křesťanů. A Opus bonum zase pořádalo různé vzdělávací akce, setkání exilových Čechoslováků nebo vydávalo i knihy – a na tom jsme se s Anastázem domlouvali.

Fungovalo Anastázovo charisma i v exilu, kde přece jen neměl takové jméno jako doma?

Jeho charisma otevřeného člověka bylo nepřehlédnutelné. Byli samozřejmě lidé, kteří s ním nesouhlasili, zdál se jim být příliš tolerantní vůči bývalým komunistům. Nejvíc s ním nesouhlasil jeden doktor, o němž se říkalo, že se z jáchymovského vězení dostal velmi dobrodružným způsobem, a ve Švýcarsku pak vydával radikálně antikomunistický a dogmaticky katolický časopis. Později se ovšem ukázalo, že vůbec neutekl, ale byl na Západ vyslán; byl to zkrátka estébák. Jakmile byl někdo až zuřivě antikomunistický, bylo nám to v exilu hned podezřelé – takový postoj byl strašně levný. Čtyři a půl roku jsem byl poradcem pro československé občany v uprchlickém táboře v Traiskirchenu. Přišel tam za mnou nějaký člověk, že by chtěl promluvit do rádia. „A co byste chtěl říct?“ ptal jsem se ho. „Že ti komunisti jsou veliký svině!“ odpověděl. A já mu vysvětloval: „To všichni vědí, to vědí dokonce i oni sami. Ale nestačí to jenom konstatovat, s tím se musí něco dělat!“

Uměl tyhle lidi Anastáz rozlišovat?

To dokázal velice dobře. Jeho promluvy ve Franken, kde Opus bonum pořádalo konference, začínaly modlitbou a slovy: „Jestli jsou tu nějací bývalí komunisté, ať tady jsou. A jestli tu jsou nějací udavači, to už je mi úplně jedno; ať si tu dělají, co chtějí.“ Anastáz tím ty lidi dokonale odzbrojil. Do té chvíle měli pocit, že dělají nějakou hrdinskou špionážní práci, a najednou zjišťovali, že jejich práce vlastně nemá žádnou cenu. Anastáz se jich nebál – on se vlastně vůbec nebál.

Jak bylo Opus bonum v Německu přijímáno českou krajanskou duchovní správou?

S určitou tolerancí, ne vždy s úplným nadšením. Představitelé krajanské správy, Fořt a Kučera, Opus bonum přirozeně akceptovali, věděli, jaký má význam, ale byli jsme pro ně trochu z jiného těsta. I Heidler byl ze začátku názorově maličko jinde, teprve později se k Opaskovi přiblížil.

Anastáz asi neměl rád zajeté struktury. Když přišel do exilu, krajanská správa již existovala, a on přesto hledal cesty svého působení mimo ni.

Anastáz měl jednu výhodu – jako mnich si mohl dovolit stát malinko stranou. V kněžském prostředí se lišil zase jinak. Jednou mi říkal: „Když jsme studovali v Římě, Reinsberg a Mandl se mnou moc rádi chodívali. Jako diecézní bohoslovci měli přísný režim – na vycházky směli pouze ve dvojicích a z muzeí jim byla povolena jen ta církevní. Jenomže já jako benediktin do světských muzeí směl a kluky jsem tam brával s sebou.“

Tenhle jeho rys dal Opus bonum zřejmě i určité ideové rozkročení.

Opus bonum bylo široce ekumenické, na zasedání měli přístup lidé jakéhokoliv přesvědčení. Často jsem v kostele klečel za Zdeňkem Mlynářem… Program pravidelných setkání ve Franken se připravoval dohromady s Pavlem Tigridem – s Anastázem se měli opravdu rádi. Pavel pocházel ze staré pražské židovské rodiny, ale byl katolík. Pokud vím, nikdy nikomu nevysvětlil, jak k tomu došlo. Jednou jsem se ho zeptal, kdy konvertoval, a on se podivil: „Já nekonvertoval, jsem pokřtěný od dětství. Narodil jsem se v roce 1917, kdy bylo Rakousko poměrně úspěšné na frontách, a tatínek řekl mamince: Až Rakousku tu válku vyhraje, bude to pro Židy moc špatné. Dáme toho kluka raději pokřtít.“ Nevím, jestli je ta historka pravdivá, možná ne, ale styl té odpovědi o Pavlovi Tigridovi mnohé vypovídá.

V kontaktu jste s Opaskem zůstali i po roce 1989, když jste se oba vrátili domů.

Anastázův návrat byl triumfem, který byl ovšem spojený s ohromnými starostmi. Představoval si, že všechno bude vypadat trochu jinak. Řádům se vrátily budovy, ale ne majetek, ze kterého ty budovy žily. Byli jsme s prezidentem Havlem jednou v Beskydech a večer jsme seděli s tamními lesníky u velkého táboráku. Všichni lesníci říkali: „To se vůbec nedá srovnat, jak to v lesích vypadalo dřív, když patřily olomouckému arcibiskupství, a jak to tam vypadá teď.“ Církev spravovala majetek lépe než stát, přesto ho zpět nedostala. A to Anastáze velmi trápilo. Snad ho to trápilo až moc. Zachovával si ale smysl pro humor. Jednou jsme spolu jeli do Strakonic za skupinkou věřících žen, které se pravidelně scházely a zpívaly spirituály. Jeli jsme mým služebním autem trochu rychleji a za Prahou nás zastavila policejní hlídka. Anastáz vytočil okýnko a zavolal si mladšího policistu: „Seš pokřtěnej?“ Ten byl zaskočený a řekl, že neví, načež Anastáz prohlásil: „Jestli seš pokřtěnej a odpustíš nám to, já ti požehnám. Já jsem totiž opat.“ Kluk vůbec nevěděl, o co jde. Přišel ke mně ten starší policajt, který mě poznal, a povídá: „Pane Medku, jeďte dál.“ A Anastáz ještě na rozloučenou toho mladšího zúkoloval: „Dej se pokřtít.“ Pro Anastáze bylo typické spojení veliké vážnosti, pokory a smyslu pro spravedlnost se vztahem k prostým lidem. To se promítlo i v okamžiku smrti při jeho poslední cestě do kláštera v Rohru. Po příjezdu se zastavil se dvěma ženami z kuchyně a jednu z nich pozdravil jménem: „Du bist Petra,“ ona kývla hlavou – a Anastáz umřel.

Měl jste možnost znát ho už od šedesátých let. Změnila se za ta desetiletí jeho povaha, stával se třeba vážnějším?

Ano, ale ne v tom smyslu, že by akcentoval sám sebe. Vážně bral problémy církve. Jednou seděl u nás doma, pili jsme kafe a mluvili jsme o papeži Pavlu VI. Byla to nějaká technická otázka a já řekl, že v tomhle pro mě není papež směrodatný. Anastáz se na mě jen díval, mlčel a strkal si do pusy jednu kostku cukru za druhou. Chtěl se tím nějak uklidnit. Anastáz měl lidi skutečně rád, třeba hudebníky z undergroundu, i když třeba nesouhlasil s jejich názory nebo mu byl cizí jejich způsob života. Přesto měli k Opaskovi volný přístup, ačkoliv možná plně nechápali, kdo to vlastně je a co reprezentuje.

Kým tedy byl? Co reprezentoval?

Anastáz Opasek byl jeden z nejzajímavějších lidí, jaké jsem v životě poznal – a vedle Áti Mandla pro mě také jeden z nejdůležitějších. Díky němu jsem si znovu a znovu uvědomoval, že křesťanství není něco, co by měl člověk jednou provždy v ruce, mohl tím kolem sebe mávat a chlubit se tím. Křesťanství je něco, co s sebou nese povinnost každodenního začátku. Když se probudíte, jste v polospánku a křesťanem se teprve v průběhu dne stáváte. A když ten den skončí, jste možná o kousek dál, ale v žádném případě nejste hotovým křesťanem. Nemůžeme žít jako středověký rytíř, který spoléhal na to, že ke spasení stačí ten okamžik mezi třmenem a zemí, že stačí to poslední pokání. Kdo poznal takové lidi, jako byli Mandl, Opasek a zejména Bouše, ten nemůže nikdy složit ruce do klína a říct si: „Už je s námi všechno v pořádku.“ Nikdy s námi není všechno v pořádku. Nikdy. Křest člověku jeho situaci neulehčuje, naopak mu přidává práci a úkoly. Musí přemýšlet o věcech, které mu byly dřív třeba úplně jedno. Občas se za mnou zastavuje Václav Malý. Jednou se mě ptal, jestli čtu Bibli. „Málo,“ odpověděl jsem. „Tak začni,“ doporučil mi. Přečetl jsem Nový zákon a teď čtu Starý zákon – i pro věřícího křesťana je to nálož. To se nedá přečíst jako pohádka nebo historický zápis. Je to jeden nepřetržitý dialog s Bohem, pokus o poznání Boha, jeho požadavků a cest. Vynořuje se spousta nových otázek: Měl třeba Hospodin právo vyvraždit celý národ proto, že se mu vzepřel? Je to obraz nějaké pomsty, nebo spíš Boží moci? Takovéhle otázky život člověku opravdu neulehčují…

Jaká je budoucnost Opus bonum bez Anastáze Opaska?

Problematická. Budoucnost podle mě neleží pouze v přípravách každoročních sympózií, spíš ji vidím ve vytvoření pracovních skupin, které by se zabývaly vydáváním knih a hledáním nových témat. K tomu je zapotřebí navazovat na původní smysl Opus bonum. Nejde o udržování této organizace, ale o jejího ducha. Ti, kteří ji zakládali, jsou pryč. Snad na ně nějací mladí navážou.

 

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou