Vydání: 2019/49 Teologové proti eutanazii, 3.12.2019, Autor: Jiří Macháně

Příloha: Doma 49

Tchyni, tchána, snachu a zetě si nevybíráme, ale přijímáme. Nevstupujeme s nimi do manželství. S odlišností svých přivdaných či přiženěných příbuzných se musí všichni zúčastnění srovnat, aby celá rodina nežila v setrvalých problémech či konfliktech. Nedaří-li se vytvářet úplnou harmonii, je nutné se alespoň vyhnout střetům. Různost přitom stačí snášet (třeba jen krátkodobě), není nutné si hned nebo stále padat kolem krku.
„Konflikty uvnitř rodiny mezi dvěma generacemi, zejména mezi snachou a tchyní, vyrůstají většinou ze žárlivosti, sobectví a neochoty měnit návyky a pracovat na sobě v otevřenosti pro přijetí bližních. Zapomínáme, že na světě nejsme sami pro sebe,“ hovoří o příčinách rodinné disharmonie psycholožka Irena Lesová.
Jinakost není zloba
Druhý člověk je v něčem jiný nikoli proto, že by byl zlý nebo špatný. Je pouze odlišný. Přitom však chceme, aby byla společná setkání spíše příjemnou a pokojnou procházkou kolem řeky, kde sem tam někdo zazlobí, nikoli dramatickým výstupem na Mount Everest, kdy jde o život. „Jakkoli to může znít jako klišé, klíčem k soužití dvou generací je láska ve smyslu snášenlivosti a ochota akceptovat změny v životě – například rodiče partnera. Anebo přijmout vztah a manželství svého dítěte. Často to bývá těžké u žen, kdy se přivdá ,dcera‘, kterou ,maminka‘ sice neporodila, ale přijme ji kvůli synovi. To přeci mámy dělají z lásky,“ říká Irena Lesová. A pokračuje, že snacha se nemusí hned cítit být dcerou matky svého manžela – a to ani v přeneseném slova smyslu. Jde přeci jen o vztah dvou dospělých žen. „Obě by se podle toho měly chovat,“ zdůrazňuje psycholožka a dodává: „Nastanou-li neshody, první pomocí je vstoupit do vzájemného rozhovoru, do dialogu. Bez agrese, vyhrocených emocí a s úctou. Někdy stačí se v takových situacích pokojně vzdálit, nejít do konfliktu ani bouchnutím dveřmi, ani slovy, která nejde vzít zpět. Pokud jsou neshody – ať už jde o snachu, či zetě – skutečně závažné, je lépe volit omezení kontaktu, a žijí--li obě generace společně, pak i odstěhování.“
Vždy bychom měli nejprve vést dialog s osobou, s níž máme problém, a mluvit za sebe. „Řešení přes dalšího člověka – v tomto případě manžela/manželku nebo syna/dceru – je nevhodné a situaci ve skutečnosti neřeší, ale spíš komplikuje. Počítejme s tím a neověřujme si to v praxi,“ doporučuje psycholožka.
Nebojovat o vítězství
Ve vztazích se nesoutěží a nebojuje o prvenství. Vztahu syna (dcery) a jeho ženy (muže) by si měli rodiče vážit. „Jde o štěstí jejich dítěte a vnoučat a mohou se na něm podílet jen přátelským způsobem. Nikdy mocensky,“ připomíná psycholožka a podotýká, že je nutné nedopouštět se mocenské manipulace ve výchově dětí a respektovat pravidla rodičů. Termín „rozmazlovat vnoučata“ totiž ve většině případů souvisí se snahou zajistit si přízeň dětí. Pak hrozí, že se z rozmazlování stane spíše jakási forma uplácení, aby dítě projevovalo náklonnost. „Vždy je třeba respektovat pravidla stanovená rodiči, oni jsou za výchovu dětí zodpovědní. Lásku dítěte získáme laskavým chováním a souladem v rodině více než uplácením a porušováním pravidel. Není dobré zaplňovat prázdné místo po odchodu dítěte vlastněním vnoučete,“ dodává Irena Lesová.
Role muže
Významnou roli v soužití snachy a tchyně i celé rodiny ve dvou generacích hraje muž, syn. „Měl by umět přijmout novou roli: na prvním místě je jeho žena, pak děti a teprve potom matka. Je to změna role, ale i pořadí cílů, zájmů a odpovědnosti,“ zdůrazňuje Lesová. Podle toho by měl přizpůsobit své další jednání. Například nechodit si pro radu za maminkou, ale bavit se na prvním místě s manželkou. „Hovor o společném životě, o řešení různých životních situací začíná mezi mužem a ženou a pak eventuelně s rodiči. Pokud je chlap tzv. mamánek, nezbývá než přeříznout pupeční šňůru. Někdy je zapotřebí se pro záchranu manželství skutečně odstěhovat z domu nebo sousedství,“ krčí rameny psycholožka.
Dobří „tchánovi“ a prima „mladí“
Vždycky lze něco udělat, aby bylo ve vztazích lépe. Zvlášť na prahu adventu, období očekávání a přípravy na Vánoce. Irena Lesová nabízí několik námětů: „Pracujme na sobě ve smyslu umenšení vlastního chtění. Bojujme se sobectvím a otevírejme se druhým. Opírejme se o lásku svého protějšku, druhé milujme, ale nesvazujme, nevyčítejme a nevytahujme argumenty k posílení vlastní autority na úkor autority druhého. Buďme chápaví a podporující. Nesoutěžme, ale mějme se rádi bez nároku na pozornost a výsady. A bez sebelítosti. Laskavě a důsledně trvejme na svých rolích ve smyslu výchovy i manželství. Umějme si říci o radu. Nesoutěžme o lásku manžela s jeho matkou. Nestavějme svého muže do role soudce. A hlavně spolu mluvme.“