Vydání: 2009/47 Josef Lux po 10 letech, 19.11.2009, Autor: Petr Pithart

Každé úterý brzy ráno zasedalo v suterénu pražského lidoveckého paláce Charitas vedení KDU-ČSL a několik přizvaných hostů – podle toho, co bylo aktuální. Všichni bez výjimky přišli včas, jinak to za Josefa Luxe ani nešlo.

Předseda strany vždy poslouchal ty, kteří měli za úkol přednést zprávy a navrhnout řešení. Když po minutě zakašlal, nebylo to pro referujícího dobré znamení. Zřejmě nebyl ten nešťastník dostatečně připraven. Když Josef zakašlal podruhé, bylo skoro jisté, že za chvíli řekne: Víš co, hoď to na papír a přines to příště. Všichni pochopili, že dnes to byl propadák. Josef zkrátka nesnesl mlácení prázdné slámy. Vyžadoval jasná, stručná sdělení: popis situace, její analýzu, návrh řešení. Na druhé straně byl to tehdy jeden z mála politiků ve vysokých funkcích, který si vždycky udělal čas na třeba i dlouhý důkladný rozhovor. Ptal se na to, co nevěděl, neptal se tedy tím dnes běžným způsobem – tj. řečnickými otázkami, kdy v otázkách je už obsažena odpověď a kdy vás takový rozhovor přestane bavit ještě předtím, než začal. Když se do takového rozhovoru pustil, bylo jasné, že ho vaše názory zajímají, že ho zajímáte i vy osobně. A že on je v rozhovoru vaším rovnocenným partnerem. Člověk se s ním cítil svobodný a vydal ze sebe to nejlepší.

PŘIPRAVENĚJŠÍ NEŽ OSTATNÍ

Mnozí mu nemohli přijít na jméno, protože takový chlapík z nějaké krůtí farmy přece nemá, nemůže být chytřejší než my, už ostřílení pražští borci. Ten nemá umět myslet za roh a mít ke všemu ještě dar výstižného, lapidárního vyjádření! Oblékli ho do hadí kůže, že je zkrátka lstivý, a bezmocně na něj sami syčeli. Ale on byl většinou jen připravenější než ostatní. Byl navíc přirozeně, venkovansky chytrý a pod nárokem hluboké, přitom neokázalé víry ukázněnější. Nemohli se s ním smířit: to on přece říkal dávno přede všemi (a mnozí se opatrně ohlédli, když to hlasitě vyslovil), že se blíží „konec doby klausovské“; říkal to v časech, kdy jsme byli středem obdivu světových analytiků – tj. krátce před „nečekaným“ pádem do recese a krachem všech zdejších velkých bank v roce 1997. Tím koncem myslel konec transformace podle receptů tehdy triumfujícího neoliberalismu. Vždyť schopnost předvídat je nejdůležitější schopnost velkého politika, státníka. Většina ji neměla tehdy, nemá ji ani dnes, kdy krize zasáhla celou planetu. Vím, že by právě dnes a právě on uměl srozumitelně a naléhavě říci, co a proč se děje.

PROČ TO TEN JOSEF ŘÍKÁ?

Nemohu zde nebýt osobní: Začátkem září 1996, na samém začátku volební kampaně před prvními volbami do senátu (netušil jsem, zda vůbec postoupím do druhého kola), řekl v hospodě na havlíčkobrodském náměstí nad půllitry piva místním lidovcům: „Tady vám představuji příštího předsedu senátu…“ Všichni jsme v rozpacích mlčeli a koukali přes ty půllitry. Nikdo nic neřekl. Co taky? Taková nemožnost! Proč to ten Josef říká? Uměl předvídat malé i velké události, protože byl svými vlastnosti, svým vychováním, svojí vírou nějak tajemně napojen na ducha doby. Když dostal a přijal úkol, navázal s tímto duchem rozhovor, který skončil až jeho smrtí. Ostatně i ona byla jeho replikou v tomto rozhovoru, který tím ovšem tady na zemi skončil. Skončil pro ty, kteří mu nerozuměli. Věřím, že pro nás, kteří jsme ho znali a spolu s ním o něco usilovali, neskončil. On tím odchodem vlastně řekl: Doba je nejen pro nás pro křesťany těžká, všichni musíme ze sebe dostat maximum. Já jsem se vydal ze všech sil, víc už nemohu…