Vydání: 2014/20 Kampaň eurovoleb vrcholí, 13.5.2014, Autor: Jiří Prinz

Téma: Lenost

LENOST FYZICKÁ

Podle jednoho nedávno zveřejněného průzkumu trpí tři pětiny Čechů obezitou. Lékaři přitom nabízejí jednoduchý recept, jak s tímto problémem bojovat: méně jíst, a hlavně – více se hýbat. A v tom je ta obtíž. Při pohledu na svou neforemnou postavu se člověk rozhodne, že začne běhat, chodit do posilovny nebo jezdit na kole, a s nadšením se pustí do boje s nadbytečnými kilogramy. Koupí si permanentku do posilovny, značkové tepláky - a to by v tom byl čert, aby do půlroku neměl postavičku jako proutek.

Prvních čtrnáct dní skutečně plní plán na sto procent, jenže od třetího týdne se začínají objevovat potíže. „Zrovna dneska se mi moc nechce. Navíc to počasí venku, ani psa by nevyhnal. Však ono se pro jednou nic nestane, půjdu příště,“ řekne si. Jenže příště je to ještě horší. Po příště ho možná ještě jednou dohoní výčitky svědomí, tak znovu vyrazí, ovšem je to už naposledy. Lenost zvítězila. Záliba v pohodlí je silnější než touha porazit nadváhu.

Fyzická lenost se však zdaleka neprojevuje pouze nechutí ke sportu. Pro koho je práce na zahradě či úklid pokoje nočním strašákem, trpí rovněž fyzickou leností.

LENOST DUŠEVNÍ

Který student či školák by neznal následující situaci: do zítřka je třeba vypracovat úkol z matematiky, jde přitom o složitější úlohu, jejímuž řešení je nutné věnovat soustředěnou pozornost. Student vyndá učebnici a sešit na stůl a chystá se pustit do práce. Jen se předtím ještě podívá do e-mailu – třeba tam čeká důležitá zpráva, která nesnese odkladu. Jak se ukáže, v poště sice nic zajímavého není, ale když už je počítač otevřený, stálo by za to podívat se ještě na Facebook – na úkol z matematiky je pořád času dost. Ale běda! Sociální sítě jsou jako sítě pavoučí a student v nich dokonale uvízne. Po hodině surfování a chatování s přáteli už se mu do ničeho nechce, zvláště ne do počítání. 

Duševní lenost není samozřejmě výsadou studentského věku, člověk s ní zápasí po celý život. Nicméně rozvoj duševních vloh, intelektuálních či uměleckých talentů, které do nás Bůh vložil, je z velké míry vyhrazen právě mládí. Zanedbat v tomto věku některou hřivnu kvůli lenosti může vést ke ztrátám, které v dalších letech už nedoženeme.

LENOST DUCHOVNÍ

Každý jen trochu opravdový křesťan občas pocítí potřebu prohloubit svůj duchovní život, pokročit aspoň o malý kousek blíže k Bohu. Rozhodne se tedy, že začne s pravidelnou modlitbou. Vyhradí si stanovený čas, kdy se chce modlit, přemístí se do prostor, kde ho nikdo nebude rušit, zaujme modlitební polohu a – nic. Myšlenky jsou roztěkané, ne a ne je zaplašit a člověk, místo aby se duchovně povznesl, modlitby zanechává a odchází s pocitem ztraceného času. Dobrá vůle mu přitom nechyběla. Co mu však chybělo, byla větší vnitřní ukázněnost, pevnější odhodlání i větší vytrvalost. „Lenoch investuje, ale ne dost,“ říká k tomu teoložka Kateřina Lachmanová, podle níž je takový „průlom do jiné roviny bytí“, za nějž lze modlitbu označit, namáhavý. A námaha je právě oním protivníkem, před nímž každý lenoch – duchovně založený v tom není výjimkou – raději prchá, než by se s ním vítězně utkal. 

LENOST WORKOHOLIKA

Dosavadní typy lenosti reprezentují tuto neřest v její klasické podobě. Existují však podoby tohoto hříchu, u nichž by nikdo neřekl, že mohou mít s leností něco společného. A přece je tomu tak. Například takový workoholik. Sotva vstane, ani se pořádně nenasnídá a už se shání po mobilu, aby si dojednal první pracovní schůzku. Přes den lítá z porady na poradu, nezastaví se, jak je den dlouhý, a přesto stále sleduje hodinky, protože ho ustavičně pronásleduje pocit, že „nestíhá“.

Cožpak můžeme takového člověka označit za lenocha? Jenže psychologové se domnívají, že ano. Říkají, že takový člověk potřebuje vyvíjet horečnatou činnost z důvodu svého sebepotvrzení, k přehlušení své vnitřní prázdnoty. Práce se mu vlastně stala únikem. Takový člověk utíká před sebou samým a jeho lenost spočívá právě v tom, že se odmítá zastavit, ztišit, aby mohl přijmout sám sebe takového, jakým opravdu je.  

LÍNÁ DĚVEČKA PRO VŠECHNO?

Ani u následujícího člověka by nikdo netipoval, že se za jeho pracovitostí skrývá lenost. Jde o typ, který druhým nedokáže říci „ne“. A protože nedokáže nikoho odmítnout, stává se pro druhé vítaným „oslíkem“, na něhož rádi naloží své úkoly. Zvláště v křesťanském prostředí, kde se služba bližním tak vysoko oceňuje, nebývá o tyto lidi nouze. V mnoha farnostech se najdou jedinci, kteří i když už pod tíhou různých povinností sotva pletou nohama, vždy si nechají od bratrů a sester v Kristu ještě nějakou tu prácičku přidat - odmítnout by přece bylo neslušné.

Že je vyloučeno, aby se za takovýmto přístupem k životu nacházela lenost? Snažit se pomoci bližním je jistě eticky správné, ale nikoli v takové podobě, kdy vůle ostatních zcela nahrazuje vůli mou. Proto také podle odborníků spočívá problém těchto lidí v nedostatečném vědomí vlastní identity. Tito jedinci nevědí, co sami chtějí, jejich vlastní vůle je natolik ochablá (zlenivělá), že je snadno nahrazena, často i manipulována, vůlí ostatních. 

FENOMÉN PROKRASTINACE

Známe to všichni. Jistý úkol je nám natolik nepříjemný, že ho odkládáme tak dlouho, jak jen je to možné. Teprve když už není opravdu zbytí, když už ze samého stresu nemůžeme ani usnout, přemůžeme se a svěřenou povinnost splníme.

Sklonu člověka odkládat věci na poslední chvíli se odborně říká prokrastinace. Tomuto fenoménu se v poslední době věnuje stále větší pozornost. Zabývají se jím celé studie a stojí za to zmínit, že podle některých odborníků nejde v tomto případě ani tolik o lenost, jako spíše o poruchu. Ale protože každý poctivý lenoch z vlastní zkušenosti moc dobře ví, kolik hříšnosti se v jeho potřebě odkládat věci na poslední chvíli ve skutečnosti skrývá, můžeme i prokrastinaci zařadit do našeho výčtu typů lenosti.