Neratov neožívá jenom o pouti
Vydání: 2008/35 Máme doma prvňáčka, 26.8.2008, Autor: Zita Chalupová
Je sobota po svátku Nanebevzetí Panny Marie. Pohraniční vesnička Neratov v Orlických horách vítá příchozí mlhou i větrem, zkrátka málem říjnovým počasím. Do daleka však svítí fasáda na průčelí poutního kostela. Ještě před pár lety tomu tak zdaleka nebylo. Chrám stojí v oblasti po válce opuštěné lidmi (německé obyvatelstvo bylo vyhnáno) – a jak říkali škarohlídi a nepřejícníci – prý i Bohem. Jak moc se spletli. Z kostela, který zničil požár na sklonku II. světové války, měly zbýt „díky“ následné „péči“ komunistického režimu jen trosky. Všechno je ale docela jinak...Hlavní pouť začala už na svátek Panny Marie Nanebevzaté růžencem, mší svatou, koncertem a adorací. Sobota měla být zasvěcená hlavně sportu, setkáním a slavení. Počasí však plány organizátorů trochu kazilo. V budově bývalé školy – dnes sídla Sdružení Neratov – je připravené občerstvení, několik stánků nabízí výrobky zdejších chráněných dílen a perníková srdce. V jídelně školy panuje pohodová atmosféra. Po třech letech se zde opět sešli němečtí vysídlení obyvatelé (více viz strana D přílohy).
NAKUPUJÍ A TAK POMÁHAJÍ
Poutníci si prohlížejí malované perníčky a výrobky z dílen: pestře zdobené konvičky, hrnky, pletené košíky a květináče, koberečky, obrázky, tašky… Kdo si některý z výrobků koupí, přispěje Sdružení Neratov, které usiluje nejen o záchranu kostela, ale současně poskytuje sociální a charitativní služby. „Počasí je čára přes rozpočet. Už třikrát jsme zde nabízeli výrobky našich klientů a vždycky jsme toho moc prodali,“ stěžuje si Jana Barillová, vedoucí chráněné tkalcovské dílny.
NEDŮVĚRA JE PRYČ
Ve dvě hodiny odpoledne se venku začne ozývat hlas z amplionu, který všechny svolává k registraci na Běh Naděje. Letos je to již třetí ročník a na tři a půl kilometru dlouhou trať vyrazilo po zaplacení startovného pětaosmdesát běžců. Mezi nimi také klienti Sdružení Neratov. Loni se běhu zúčastnilo sto pět lidí. „Bývají to často i chataři. Z toho máme radost, protože když sdružení vzniklo, panovala mezi nimi nedůvěra. Postupně však zjistili, že nabízíme různé služby – zřídili jsme zde obchůdek, vozíme jim dřevo, provozujeme restauraci, lidé z naší farmy jim kosí louky. Tím vším se hroty otupily a až na malé výjimky spolu dnes žijeme dobře. A když jsou nějaké problémy, řešíme je v hospodě,“ směje se Ludvík Klimeš ze Sdružení Neratov.
Běh naděje měl odstartovat houslista Jaroslav Svěcený. Někde se však cestou zdržel, a tak na místo doráží až po výstřelu. Chvíli si v dešti povídá s lidmi a v podvečer vystupuje v pořadu nazvaném Slavné české housle čtyř staletí, v němž hraje i mluví – o hudbě, o houslích a o tom, co na nich má tolik rád. „Neběžci“ se ještě odcházejí na chvíli ohřát do jídelny. Na stolech leží talíře s velikánskými koláči s marmeládou, ořechy, tvarohem, hrozinkami a mákem. „To jsme pekly my!“ říká hrdě dvaatřicetiletá Stanislava Hrůšová, klientka Sdružení Neratov. Všech deset žen a dívek, kterým sdružení pomáhá, peklo dvě stě koláčů velkých jako talíře od půl deváté ráno do čtyř odpoledne.
POUTÍ NIC NEKONČÍ
Nedělní odpoledne naštěstí přes ranní poprchávání přineslo lepší počasí a snad i náladu. Hlavní poutní mši svatou sloužil P. Josef Suchár a jeho kázání poslouchalo na osm set věřících. Ti se po bohoslužbě odebrali zhlédnout divadelní představení a později koncert klavírního kvarteta Ad Libitum. Letošní hlavní neratovská pouť k Panně Marii Nanebevzaté skončila tiše litaniemi a požehnáním. Život v Neratově však plyne dál a tento barevný přebal Katolického týdeníku jej chce představit, stejně jako pohnutou historii tohoto místa.
Sdílet článek na:
Sekce: Domácí, Zpravodajství, Články
