Nepřetvářet dítě, ale podmínky
Vydání: 2015/5 Latina na ústupu?, 27.1.2015, Autor: Alena Scheinostová
Příloha: Doma
Téma inkluzivního vzdělávání oživil v minulých dnech prezident Miloš Zeman. KLÁRA LAURENČÍKOVÁ z České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání vysvětluje, proč a jak děti se zvláštními vzdělávacími potřebami začleňovat.
Vzdělávat děti s pohybovým omezením společně se zdravými je čím dál obvyklejší. Ilustrační snímek František Iván/ČTK
Co je hlavní myšlenkou inkluzivního vzdělávání?
V zásadě jde o to, vytvořit v běžné škole takové prostředí, které by každému dítěti umožnilo co nejvíce rozvinout jeho vlastní potenciál a odstranit bariéry, které mu stojí v cestě ke vzdělání. Nejen ty hmotné, jako jsou třeba architektonické prvky v budově školy. Znamená to také dostatečně profesně vybavené pedagogy a odborné pracovníky, kteří respektují jedinečnost každého dítěte s jeho potřebami, sociálním zázemím, kulturou nebo zdravotním omezením a vědí, jak s každým z nich pracovat a jak mu kompenzovat jeho handicap. A rovněž hraje roli průběžné monitorování a vyhodnocování, jak dítě prospívá, aby se případné problémy včas zachytily a daly řešit, aby žák neselhával, když je možné mu pomoci úpravou podmínek a využitím tzv. podpůrných opatření
Podle současné legislativy mají děti se speciálními vzdělávacími potřebami (ale i děti mimořádně nadané) nárok na podpůrná opatření. Ta zahrnují:
využití speciálních metod, postupů, forem a prostředků vzdělávání;
kompenzační, rehabilitační a učební pomůcky, speciální učebnice a didaktické materiály;
zařazení předmětů speciálně pedagogické péče;
poskytování pedagogicko-psychologických poradenských služeb;
zajištění služeb asistenta pedagoga;
snížení počtu žáků ve třídě nebo studijní skupině;
nebo jinou úpravu organizace vzdělávání zohledňující speciální vzdělávací potřeby žáka.
Zdroj: ČOSIV
Více informací na cosiv.cz,
O jakou zákonnou úpravu se praxe inkluzivního vzdělávání opírá? Na co mají dnes děti se speciálními vzdělávacími potřebami nárok?
Současná právní úprava žáky se speciálními vzdělávacími potřebami rozděluje do tří kategorií – na děti se zdravotním postižením (tzn. se zrakovým, sluchovým, tělesným nebo mentálním handicapem, s vadami řeči, autismem, se specifickými poruchami učení apod.), na žáky se zdravotním znevýhodněním (např. děti se zdravotními poruchami, které mají dopad na chování nebo jejich schopnost se učit) a na žáky se sociálním znevýhodněním (s nařízenou ústavní výchovou, děti azylantů atd.).
Není to dokonalý systém, protože z něj vypadávají třeba školáci s psychickými poruchami, s traumatem například z rozvodu rodičů nebo po onkologické léčbě. Také tyto děti potřebují zvláštní podporu, ale za současného stavu nejdou nikam zařadit, a tudíž se ani neuvolní peníze na pokrytí jejich potřeb. Lepší výhled dává novela zákona, která rozšiřuje záběr i možnosti péče a jejího proplácení
a minulý týden procházela druhým čtením ve sněmovně.
Je dnes možnost vzdělávat se v běžné škole obecně dostupná alespoň těm žákům, na něž výčet pamatuje?
Teoreticky ano. Školský zákon deklaruje rovný přístup ke vzdělávání ve spádové škole. Někdy ale škola nemá takové podmínky, aby mohla každé dítě s handicapem přijmout. Rodiče pak obíhají různá školská zařízení, jsou opakovaně odmítáni, což neprospívá jim ani dítěti. Setkali jsme se s tím, že se potom rodina pouštěla třeba i do pořádání benefičních koncertů, jen aby dala dohromady peníze na osobního asistenta pro potomka a mohla jej do školy zapsat. Přitom Česko podepsalo mezinárodní úmluvy, které nás zavazují přijímat do škol i děti se specifickými potřebami. Na druhé straně je u nás už dost škol, které se k inkluzivnímu vzdělávání hlásí a daří se jim i v současných nedokonalých poměrech.
Lze namítnout, že některé školy v současnosti odpovídající podmínky či finance nemají.
Samozřejmě. Je potřeba větší finanční podpora inkluzivního vzdělávání, lepší příprava pedagogů už na fakultách i větší síť externích služeb, například poradenských, aby se školy měly o co opřít. Měl by se zvýšit též počet specializovaných poradenských pracovišť pro rodiny a zintenzivnit nabídka sociální práce tam, kde dítě žije v nevyhovujících rodinných poměrech. A podpořit vztahy a spolupráci školy a rodiny.
Existují typy postižení, které neumožňují, aby se dítě vzdělávalo s ostatními?
V případě opravdu těžkého postižení je potřeba speciální škola. I tam by ale podle mého názoru měly být děti umisťovány v nižším počtu než nyní. Co by české školství skutečně potřebovalo, je mnohem lepší propojení způsobů práce a „know-how“ v běžných a speciálních školách a vzájemná inspirace.
Podobně jako další hlasy ten prezidentův namítal, že handicapovaní žáci brzdí ostatní. Je to pravda?
Úroveň společnosti se pozná podle toho, jak je schopná postarat se o své nejslabší členy. Prezidentovo vyjádření („Sloučení handicapovaných dětí s těmi nehandicapovanými je neštěstí pro obě skupiny. Děti jsou daleko šťastnější, když jsou zasazeny do rovnocenné komunity,“ řekl Miloš Zeman 14. 1. 2015 – pozn. red.) nás nejen vrací do doby před x roky, ale především jde proti zkušenostem ověřeným v letité praxi. Ani obava, že by se třídy, kde se vzdělávají žáci s běžnými i se speciálními potřebami pohromadě, naučily méně, se při srovnávacích výzkumech nikdy nepotvrdila.
Dokáže inkluzivní vzdělávání oproti běžnému přístupu rozvinout v dětech něco navíc?
Nejen v dětech, ale i v učitelích, kteří se učí individuálnímu přístupu, hodnocení a posilování spolupráce mezi žáky. Z toho těží i zdravé děti, které navíc zakoušejí, jak se o někoho starat, někomu pomoci, osahávají si různé role, učí se empatii, toleranci k různosti. Děti s handicapem zase zažívají, že přes své omezení patří do společnosti. Obě skupiny trénují spolupráci, obměňování rolí a získávají sociální kompetence.
Zaměstnavatelé si nejednou stěžují, že absolventi českých škol jsou dobře vybavení vědomostmi, ale neumějí pracovat v týmu. Škola, která vzdělává inkluzivně, může ideálně rozvinout právě tuto dovednost.
Sdílet článek na:
Sekce: Články
