V zásadě jde o to, vytvořit v běžné škole takové prostředí, které by každému dítěti umožnilo co nejvíce rozvinout jeho vlastní potenciál a odstranit bariéry, které mu stojí v cestě ke vzdělání. Nejen ty hmotné, jako jsou třeba architektonické prvky v budově školy. Znamená to také dostatečně profesně vybavené pedagogy a odborné pracovníky, kteří respektují jedinečnost každého dítěte s jeho potřebami, sociálním zázemím, kulturou nebo zdravotním omezením a vědí, jak s každým z nich pracovat a jak mu kompenzovat jeho handicap. A rovněž hraje roli průběžné monitorování a vyhodnocování, jak dítě prospívá, aby se případné problémy včas zachytily a daly řešit, aby žák neselhával, když je možné mu pomoci úpravou podmínek a využitím tzv. podpůrných opatření

Současná právní úprava žáky se speciálními vzdělávacími potřebami rozděluje do tří kategorií – na děti se zdravotním postižením (tzn. se zrakovým, sluchovým, tělesným nebo mentálním handicapem, s vadami řeči, autismem, se specifickými poruchami učení apod.), na žáky se zdravotním znevýhodněním (např. děti se zdravotními poruchami, které mají dopad na chování nebo jejich schopnost se učit) a na žáky se sociálním znevýhodněním (s nařízenou ústavní výchovou, děti azylantů atd.).

Není to dokonalý systém, protože z něj vypadávají třeba školáci s psychickými poruchami, s traumatem například z rozvodu rodičů nebo po onkologické léčbě. Také tyto děti potřebují zvláštní podporu, ale za současného stavu nejdou nikam zařadit, a tudíž se ani neuvolní peníze na pokrytí jejich potřeb. Lepší výhled dává novela zákona, která rozšiřuje záběr i možnosti péče a jejího proplácení

a minulý týden procházela druhým čtením ve sněmovně.