Vydání: 2023/12 Na cestě ke křtu, 21.3.2023

Všechny tři zmíněné „disciplíny“ se liší především vztahem k Bohu, dále pak šíří a hloubkou projevů vnitřního života, které zpracovávají, a nakonec i způsobem, jakým s nimi pracují. Všechny tři lze chápat jako cesty k uzdravení a růstu, ale na různých úrovních. Psychoterapie především na té mentální, emoční a somatické, duchovní doprovázení a svátost smíření pak hlavně na rovině duchovní. Jenže ta se tím vším prolíná – protože právě takový tvor je člověk.
Pole vědy
Psychoterapie je léčebná činnost a jako vědecká metoda sice s Božím působením přímo nepočítá, ale nepřímo s ním – stejně jako každá jiná lidská činnost – počítat může. Zaměřuje se na psychiku člověka s cílem obnovit zdraví, omezit škodlivé chování, zvládat problémy, zbavit se patologických návyků, změnit prožívání a zlepšit pocit sebenaplnění a smyslu.
Tématy psychoterapie jsou obtíže pacienta a jejich symptomy. Je ovšem také pravda, že psychoterapii lze využívat i jako metodu osobnostního růstu. Každý z nás má stále kam se posouvat, a zejména pokud chceme pomáhat druhým, potřebujeme nejprve rozumět sami sobě. Proto je také osobní zkušenost s psychoterapií vyžadována nejen u budoucích psychoterapeutů, ale je vhodná i u dalších pomáhajících profesí. Psychoterapie se zaměřuje na rozvoj v rovině duševní (tj. na prožívání vztahů k druhým, k sobě a k různým životním situacím), byť se při ní může ukázat jako důležitá i práce s rovinou duchovní (např. v podobě existenciálních otázek vztahu k životu jako takovému, ať už je výslovně zmíněn Bůh nebo ne).
Různé školy psychoterapie používají různých metod a technik a více či méně vědomě předpokládají pojetí člověka, které by ideálně mělo být kompatibilní s pohledem křesťanským. Psychoterapie používá pojmů a respektuje pravidla vypracovaná odborníky ve svém oboru a je schválenou veřejnou zdravotní službou.
V duchovním doprovázení a ve svátosti smíření naproti tomu hraje Bůh přímou a zásadní roli. V případě svátosti smíření dokonce Bůh potvrzuje své jednání prostřednictvím rozhřešení, které uděluje zpovědník.
Doprovázení nesupluje psychology ani zpovědníky
Duchovní doprovázení by se dalo definovat jako podpora, kterou poskytuje jeden křesťan druhému, aby mu pomohl vnímat Boží přítomnost v jeho životě a svým životem odpovídat Bohu. Nabízí se tedy věřícím či duchovně hledajícím, kteří mají zájem o rozvoj svého duchovního života. Nevhodné může být v případě vážných psychických či psychiatrických problémů, které si žádají profesionální pomoc a mohou být (přinejmenším dočasně) při duchovním doprovázení překážkou. Při něm jde v první řadě o zkušenost s Bohem a vztah k němu, ne o řešení problémů, morálních otázek či důraz na proces uzdravení.
Duchovní doprovázení se překrývá s psychoterapií v tom, že se dotýká všech aspektů lidského života. K tomu všemu se ale snaží přistupovat z duchovní perspektivy, a tak jsou častými tématy modlitba, vztah k Bohu, hledání životního povolání a poslání či reflexe života. Doprovázení rozhodně nemá suplovat roli psychoterapie, ale oba tyto typy vnitřní práce se mohou užitečně doplňovat. Každý však musí zajišťovat jiná osoba.
Při duchovním doprovázení pomáhá doprovázející rozlišovat (rozpoznávat) na pozadí lidského prožívání projevy Boží přízně a působení zlého ducha. A pak také aktivně odmítat nepřítele a spolupracovat s Bohem. Na vyrovnání se s tísnivou a mnohdy palčivou otázkou hříchu a viny však doprovázení nestačí. Zde pomůže pouze dar vzkříšeného Krista – svátost smíření.
Když Bůh hraje prim
Při svátosti smíření jde především o vyznání hříchů, lítost, předsevzetí, zadostiučinění (pokání) a odpuštění – a je spojena s autoritou Ježíše Krista přítomnou v kněžské službě.
Zpověď se ve své podstatě omezuje na oblast hříchu, viny a odpuštění, avšak nemá-li být formální, musí také nějak zahrnout poznání toho, co přesněji se v procesu hříchu a odpuštění děje. A také jak konkrétně by se dalo s Boží pomocí postupovat k plnějšímu životu.
Zpovědní rozhovor tedy může přejít do rozhovoru duchovního. Může si o něj říci ten, kdo se zpovídá, nabídnout ho může i zpovědník, který jej ovšem nesmí žádným způsobem vnucovat. Předpokladem je oboustranná ochota posunout se od zaměření na hříchy k širším a hlubším okolnostem jednání. Zapotřebí k tomu je ovšem také dostatek času.
Když se totiž zamyslíme, zjistíme, že počátek problému není v hříchu, který narušuje naši komunikaci s Bohem, ale spíše v narušené komunikaci s Bohem, která nás pak vede ke hříchu. Naznačuje to biblický rozhovor hada s Evou i Adamem a ověřit si to jistě můžeme i na vlastní zkušenosti. Proto je na místě pátrat po kvalitách naší komunikace a vztahu s Bohem, ptát se na modlitbu, na schopnost autenticky vyjádřit před Bohem své emoce, včetně negativních, na obraz Boha v našem srdci, na způsob projevování lítosti a na proces odpuštění. Cílem je pomáhat tomu, kdo se zpovídá, nacházet souvislosti, kořeny a důvody opakování hříchu, ovšem s očima stále upřenýma na Boha.
Někdy se zpovědník ptá, zda penitent vnímá a přijímá, že to, co říká, je hřích a v jakém smyslu je to hřích, aby se učil uvědomovat si podstatu věci a nebál se toho, že hřích jej může i něco naučit. Takový rozhovor vnese do pouhého výčtu hříchů (často bez zmínky o Bohu) nové světlo a může vyvést kajícníka z rezignace nebo sebetrestání, může mu pomoci přijmout Boží odpuštění, odpustit i sobě, a hlavně roznítit jeho zájem o další spolupráci s Bohem při uzdravování a obrodě duchovního života.