Neobrušovat hrany evangelia
Vydání: 2018/22 Statisíce lidí se nadechly posvátna, 29.5.2018
Své sedmdesáté narozeniny oslaví v těchto dnech dlouholetý farář pražské akademické farnosti, vysokoškolský pedagog a uznávaný teolog prof. TOMÁŠ HALÍK. Po jeho knihách s duchovní tematikou sahají dnes čtenáři v mnoha zemích světa.
„Myslím, že stáří je umění, kterému se teprve budu muset učit,“ prozradil na sebe v rozhovoru prof. Tomáš Halík. Snímek Petr Lemberk / MAFRA / Profimedia
Před deseti lety, na prahu vašich šedesátin, jsme tady dole, v kryptě kostela Nejsvětějšího Salvátora, vedli podobný rozhovor. A když jsem ho teď znovu četl, připadalo mi, jako by to bylo včera. Říkal jste tehdy, že život probíhá ve dvacetiletých cyklech a vy se cítíte být v polovině jednoho z nich. Jak to vidíte dnes – v předvečer svých sedmdesátých narozenin?
Když má člověk spoustu práce a pohybuje se většinou mezi mladými lidmi, nemá moc čas stárnout. Myslím, že stáří je umění, kterému se teprve budu muset učit. Když se na sebe někdy podívám jakoby zvnějšku, leknu se nejdříve těch vrásek, ale pak překvapení přejde v humor a sebeironii. Stále si říkám, že snad mám ještě nějaký kousek cesty před sebou. Pořád se snažím jít dál, neustrnout.
Říká se, že lidé jsou ve stáří konzervativnější, a to jak politicky, tak nábožensky. Mně to ale nepřijde. Naopak mám pocit, že jsem se v posledním desetiletí v některých ohledech značně radikalizoval a stal se nezávislejším, vnitřně svobodnějším, víc sám sebou. Cením si paradoxu křesťanské svobody: čím víc si člověk uvědomuje, že patří Bohu a je na něm závislý, tím víc je sám sebou – a naopak.
Jak byste ve zkratce popsal cestu vlastní víry od chvíle, kdy jste konvertoval u P. Jiřího Reinsberga?
Svůj příběh víry vnímám jako cestu, která měla své etapy i své krize. Ale právě krizové okamžiky se mi zpětně jeví jako cenné příležitosti jít víc do hloubky. Na počátku mé konverze asi hrálo roli i to, že chodit do kostela bylo projevem určité nonkonformity, protestu proti tehdejšímu režimu. Skutečně podstatné věci, jako je osobní vztah ke Kristu a modlitba, duchovní život, jsem objevoval postupně. Po dlouhé období byla v centru mé víry církev, tehdy pronásledovaná. To bylo v době, kdy jsem plně žil iniciativou Desetiletí duchovní obnovy národa. Doufal jsem, že církev může být nositelkou obrody celé společnosti.
Po roce 1989 jsem se ale brzy dočkal několika trpkých rozčarování, včetně konfliktu s tehdejším vedením teologické fakulty. Snažil jsem se varovat před mnohými věcmi, o nichž jsem tušil, že mohou oslabit autoritu, kterou církev měla ve společnosti bezprostředně po změně režimu, ale nesetkalo se to s pochopením. Nadělal jsem si hodně nepřátel – a bohužel se mnohé z mých obav naplnily. Mohl jsem pak lépe pochopit lidi, kteří s církví udělali špatné zkušenosti, a někteří ji dokonce opustili. Jsem rád, že jsem neodešel, mnohým jsem naopak mohl v krizích pomoci. Musel jsem si najít trochu jiný styl víry, objevit mystickou stránku křesťanství, paradox kříže.
Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.
NORBERT SCHMIDT, architekt a redaktor revue Salve
Sdílet článek na:
