Není to jen klábosení u kávy
Vydání: 2016/26 Papež František potěšil Moravu, 21.6.2016, Autor: Marek Orko Vácha
Farní kavárna v Lechovicích na Znojemsku vznikla tím nejpřirozenějším způsobem: farníci se po mši svaté ještě sdružovali v neformálních skupinách v kostele, až jednou někoho napadlo, že by bylo lépe jít si k tomu sednout do tepla na faru a uvařit i ten čaj. Dnes už v naší malé farnosti v pohraničí pokaždé někdo něco donese – několik maminek napeče buchty, tu a tam někdo přinese zabijačku, víno, kořalku, med. Zkrátka jak si liturgická a roční doba žádá.
Káva je dobrý „tmelič“ vztahů.Ilustrační snímek Aleš Masner
Výhody farní kavárny
Má to mystický rozměr. V mé domovské farnosti u sv. Tomáše, kde jsem ministroval skoro dvacet let, jsem všechny farníky znal podle tváře, ale skoro nikoho jménem. Tváře jsem poznával, den co den a týden za týdnem jsem je vídal na stejných místech v lavicích, ale příběhy, které se za nimi skrývaly, jsem jen stěží odhadoval. Vrcholem vztahů bylo podání ruky při pozdravení pokoje nebo u nás, ministrantů, obcházení farníků při vybírání. Po mši svaté se všichni rozprchli na své tramvaje do svých čtvrtí, do anonymity města, aby se zítra nebo za týden zase odněkud vynořili na svých místech v lavicích.
Farní kavárna anonymitu odstraňuje. Pokud ve farnosti kavárna existuje a těší se všeobecné oblibě, pak podání ruky při mši svaté je naopak počátkem nebo minimem, kdy se všichni znají jménem a všichni znají příběhy těch ostatních.
Žádný ztracený čas, ale reálné tělo Kristovo
Ve farní kavárně získává termín „bratři a sestry“ svůj význam. Je možno pomoci tomu, kdo to potřebuje, je možno se domluvit na tisíci a jedné věci – od sečení trávy, kterou nezodpovědný farář zanedbal (aj!), přes farní výlet až po návštěvy nemocného nebo cokoli jiného. Pokud někdo přijde do kostela s přáním uspořádat křest nebo sňatek, domluva se vhodně posune právě do farní kavárny a lidé, kteří jsou v kontaktu s církví třeba poprvé v životě, mají najednou v ruce šálek čaje nebo i něčeho ostřejšího a jejich vplynutí do farní rodiny proběhne jaksi samovolně, než si stihnu skočit pro diář. A farníci to zvládnou mnohem lépe než já.
Vzhledem k tomu, že skoro (vlastně už ne skoro) každý týden jsou na faře různí skauti, tatínkové s dětmi, pěvecký sbor matek, duchovní obnovovatelé, naši studenti medicíny oslavující státnice nebo se na ně naopak připravující, mladí z Církve bratrské, naši táboroví vedoucí a další více či méně obskurní společnosti, pravidelný nedělní vpád farníků vytváří s těmito kolektivy pozoruhodně třaskavou směs, ve které dochází k pravému „connecting people“ (spojování lidí – pozn. red). Trochu poeticky lze říci, že to, co vyznáváme při mši svaté, se uskutečňuje v kavárně. Nejde o ztracený čas a nejde jen o klábosení u kávy – jedná se o reálné tělo Kristovo.
