Nenechat se odradit temnotou

Vydání: 2017/31 Pietro Parolin navštíví Rusko, 1.8.2017, Autor: Kateřina Koubová

O ženách v církvi, papežích i o křesťanství v dnešní Francii s KT rozmlouvala a korespondovala profesorka biblistiky ANNE-MARIE PELLETIEROVÁ. Francouzská teoložka je první ženskou laureátkou Ratzingerovy ceny, která se uděluje za výjimečný přínos v teologii.


„Máme velké štěstí, že jsme dostali dva papeže, kteří nám navzdory svým odlišnostem dávají to, co dnes potřebujeme,“ říká francouzská teoložka Anne-Marie Pelletierová. Snímek archiv

Jaká byla vaše reakce, když vám papež František letos svěřil meditaci křížové cesty na Velký pátek v Koloseu?

Nejprve velké překvapení. Pak se přidal pocit skutečné závratě. Kým by neotřásla myšlenka, že má propůjčit svá slova k modlitbě církve, jíž bude předsedat papež? A navíc v kritickou chvíli, kdy křesťané stojí u paty kříže, aby meditovali nad tajemstvím spásy. Nad touto závratí však brzy zvítězila radost. Uvědomila jsem si, že mým prostřednictvím byl povolán hlas žen. Byla tedy pozvána a zviditelněna církev v celé své šíři, složená z mužů a žen, a to nad rámec běžné veřejné prezentace církve v podobě mužského kněžství.

Jako první žena jste v roce 2011 získala Ratzingerovu cenu. V čem je podle vás papež Benedikt XVI. inspirací pro evropské katolické teology?

V dnešním světě, který není pro Evropu, svět ani církev jednoduchý, máme velké štěstí, že jsme dostali dva papeže, kteří nám navzdory svým odlišnostem dávají to, co potřebujeme. Benedikt XVI. je velkým svědkem služby rozumu, tak nezbytné v této bouřlivé, zmatené a dezorientované době. Kromě svých encyklik Deus caritas est (Bůh je láska) nebo Spe salvi (Zachráněni v naději), které by nám měly uprostřed nejistého světa pomáhat se utužit v lásce a naději, nás vrací k tomu, abychom si uvědomili, jaké poklady nese křesťanská kultura a jak jít dál s důvěrou a tvořivostí – neboť ty jsou principem plodné teologické práce.

A papež František?

Ten nás rovněž vede k síle a stálé aktuálnosti evangelia. Ale dělá to tak, že nám ukazuje evangelium jako velký nástroj k tomu, abychom se utkali se vším, co je dnes znetvořeno zlem. Upřímný a zvučný hlas papeže, který mluví o otevřenosti vůči druhému, o přijetí ztraceného nebo o bezmezném Božím milosrdenství, je požehnáním, jež se nese až za hranice církve a zaznívá v celé rozčarované společnosti. To nesnižuje teologickou hodnotu tohoto hlasu. Naopak, když se kazatel v teologické promluvě ohlíží na konkrétní život lidí, tehdy jeho slova nabývají na důvěryhodnosti a jejich účinek roste.

Jak je na tom dnes Francie a zdejší církev?

Je těžké popsat diagnózu v několika málo větách. Nelze popřít, že při pohledu na celou společnost je Francie zemí odkřesťanštěnou. Ale při bližším ohledání terénu najdete nezpochybnitelnou křesťanskou vitalitu. Objevíte komunity, společenství skromných rozměrů, která odvážně a aktivně žijí evangeliem. A to i v diecézích považovaných za náboženskou poušť. V první řadě tam vidíte laiky po boku kněží, někde dokonce kněží už nejsou. Tito laici jsou oddaní církvi a mnohdy mají pozoruhodné duchovní znalosti. Stejně diskrétně, ale účinně se křesťané angažují tam, kde panuje bída nebo nejisté životní podmínky.

Přes to všechno naše Francie, ač odkřesťanštěná, zůstává významnou měrou zemí, v níž nechybí slova ani gesta, z nichž čiší evangelium. „Mou nenávist nezískáte,“ prohlásil muž, jehož manželka zemřela vloni při útoku v hudebním klubu Bataclan. Jeho slova měla velký vliv na situaci, která nastala. Stejně tak zapůsobilo to, jak Francie uměla zareagovat na vraždu patera Hamela: odmítla se uzavřít do agresivního odsouzení islámu. I když primárně s touto reakcí jako první přišla církev, přerostla v celospolečenský postoj. To je důkaz, že tato země je ponořena v křesťanské tradici.

Jak řeší společnost uprchlickou krizi?

Vedle polemických diskusí o přijímání přistěhovalců se každodenně mnoho dobrovolníků angažuje v pomoci uprchlíkům. Denně tak ztělesňují Ježíšova slova „měl jsem hlad, a dali jste mi najíst, byl jsem vězeň, a navštívili jste mě“.

Zároveň se ale ve francouzském veřejném prostoru prosazuje silná identita ostentativního katolicismu. Ačkoliv je ve společnosti menšinou, rád a hodně nahlas se projevuje v médiích. Silně a hlasitě odsuzuje nihilistickou kulturu, proti níž se  prezentuje jako poslední útočiště. Roli církve vidí především v kritické bdělosti. Dialog s vnějším světem, který na sebe bere riziko setkávání se s druhými v duchu Druhého vatikánského koncilu, aniž by byl naivní, je tomuto proudu podezřelý.

Jak se ukázalo během francouzských prezidentských i parlamentních voleb, tento katolicismus se povážlivě naklonil směrem k politické pravici a nezaleká se ani postojů pravice krajní. To vše je doprovázeno návratem určitého klerikalismu. Spojit zmíněné protichůdné tendence ve francouzské církvi je náročný úkol.

Už jste zmínila roli laiků ve Francii. Vy sama spolupracujete s komisí, která ve Vatikánu zkoumá podoby ženského jáhenství v rané církvi. Jaká je podle vás služba jáhnů v současné církvi? A jaké je místo žen?

Je důležité, aby nás tato komise vybavila historickými záznamy jak z pohledu Západu, tak Východu. Máme novou příležitost položit si otázku po výkonu jáhenské služby ve vztahu ke svátosti křtu. Každý pokřtěný jako Kristův učedník je přece povoláván, aby následoval toho, kdo nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sám sloužil. Každého pokřtěného, muže i ženy, se tak týká Ježíšovo gesto z předvečera pašijí – mytí nohou učedníkům – a výzva k zachovávání tohoto postoje služby.

Co se služby týče, v tom mají ženy, řekla bych, určitou odbornost. Někdy až zničující odbornost, jak připomíná papež František, který odsuzuje, když se služba zvrátí v povinné nevolnictví žen.

Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.

KATEŘINA KOUBOVÁ

Anne-Marie Pelletierová (nar. 1946 v Paříži) je uznávaná francouzská teoložka. Vyučuje výklad náboženských textů mj. na Collège des Bernardins v Paříži. Věnuje se rovněž roli ženy v církvi. Má doktorát z náboženských věd. V roce 2014 získala jako první žena teologickou cenu Nadace Josepha Ratzingera – Benedikta XVI. Letos ji papež František požádal, aby jako první laička připravila meditaci Velkého pátku při křížové cestě v Koloseu. Spolupracuje s Univerzitním institutem židovských studií E. Wiesela. Je členkou Francouzského katolického sdružení pro studium Bible a Lustigerova institutu. Je matkou tří dětí a babičkou. Napsala knihy „Křesťanství a ženy“ nebo „Znamení ženy“ (zatím nebyly přeloženy do češtiny). Její text o Amoris laetitia jsme přinesli v minulém vydání (KT 30).
 

Sekce: Rozhovory, Články

Předplatit KT