S Hannou Suchockou o Polsku, Vatikánu a ochraně nezletilých

 

Poslední zářijový týden se v Praze pod záštitou kardinála Dominika Duky konal mezinárodní seminář o vztazích a výzvách mezi Latinskou Amerikou a Evropou. Mezi účastníky byla bývalá polská premiérka a dlouholetá velvyslankyně ve Vatikánu Hanna Suchocka.

 

 

„Mnohé věci se určitě daly udělat lépe,“ říká v rozhovoru bývalá polská premiérka Hanna Suchocka. Snímek archiv Hanny Suchocké

 

Je o vás známo, že jste se v politice začala aktivně angažovat poměrně brzy – řadu let před pádem komunismu. Co vás k tomu vedlo? Nějaká rodinná tradice?

 

Jako mladá jsem vstoupila do Demokratické aliance, což byla tehdy oficiálně povolená, ale nepříliš početná strana složená z příslušníků inteligence, řemeslníků, zkrátka lidí, kteří nechtěli být v komunistické straně, ale snažili se alespoň nějak účastnit politického života v tehdejším Polsku. V roce 1980 jsem se na kandidátce této strany dostala do Sejmu. Nejspíš to bylo proto, neboť jsem už několik let byla její členkou, měla jsem hotová práva, a ke všemu jsem byla žena. A co se týče rodinné tradice: moje babička i moje teta před válkou působily ve spolcích Katolické akce. Snažila jsem se kráčet v jejich stopách.

 

Ve stejném roce v Polsku vznikla Solidarita…

 

S lidmi ze Solidarity jsem tehdy spolupracovala na přípravě řady návrhů zákonů. V roce 1982 jsem hlasovala proti její delegalizaci a o dva roky později jsem musela Demokratickou alianci opustit. V Sejmu jsem byla až do roku 1985. Zdálo se, že je to konec mého působení v politice, ale už o čtyři roky později, když se tvořily kandidátky s účastí Solidarity, jsem se do aktivní politiky opět vrátila, tentokrát pod vedením Lecha Wałęsy.

 

V letech 1992 až 1993 jste stála v čele polského kabinetu. Vaše vláda tehdy pracovala na přípravě konkordátu…

 

Nejen na přípravě – za naší vlády byl také dohodnut a podepsán! To bylo v červenci roku 1993. A potom, stejně jako vy, jsme čekali na jeho ratifikaci. Ale vždycky připomínám, že když Polsko, rodná vlast papeže, čili hlavy státu, s nímž jsme konkordát uzavírali, muselo na ratifikaci čekat celých pět let, nelze se divit, že u vás to trvá tak dlouho.

 

Na jakých předpokladech jste vztah mezi státem a církví budovali?

 

Přijali jsme princip obsažený v koncilové konstituci Gaudium et spes. Věděli jsme, že se nemůžeme vrátit ke konkordátu uzavřenému ještě před druhou světovou válkou, protože ten už byl zastaralý, a tudíž nepoužitelný. Současný konkordát stojí na dvou zásadách. Jednak definuje vztah mezi státem a církví jako vztah dvou nezávislých subjektů, které zachovávají svou autonomii, ale kooperují ve prospěch obecného dobra. Jednak vychází z obecně platných principů lidských práv a svobod, včetně odmítání jakékoli diskriminace vůči církvím a náboženským společnostem. V tomto duchu polský stát uzavřel smlouvy i s ostatními církvemi,

které jim zaručují stejná práva, jako má díky konkordátu katolická církev.

 

V posledních letech jsme v Polsku svědky značné názorové polarizace společnosti, která se výrazně projevila například po smolenské katastrofě v roce 2010.

 

Před pádem minulého režimu jsme všichni toužili po životě v pluralitní společnosti. Ale co to v praxi znamená, věděl asi málokdo. Postupně chápeme, že se musíme smířit s tím, že někdo může mít jiný názor než my a že ho kvůli tomu nemůžeme odsuzovat. To se samozřejmě vždy týká obou stran sporu neboli – jak u nás říkáme – obou fundamentalismů. V Polsku máme na jedné straně bojovný náboženský fundamentalismus, na straně druhé pak dost agresivní fundamentalismus ultraliberální. My se ale musíme učit spolu hovořit, ne se stále osočovat. Agresivní jazyk jen prohlubuje nenávist. Současně se často bojíme hledat „dobrý“ kompromis. Netvrdím, že každý kompromis je dobrý. Někdy jsou situace, kdy musíme říct, že víc ústupků už dělat nemůžeme. Měli bychom také dokázat obhájit svá stanoviska, umět je vysvětlit, nebát se přiznat, že máme na řadu věcí jiný názor, ale nevylučovat druhého, pokud přemýšlí jinak.

 

Dvanáct let jste byla polskou velvyslankyní ve Vatikánu. Co byste odpověděla, kdyby se vás někdo zeptal, proč je důležité v současné době udržovat diplomatické styky s tímto malým státečkem?

 

Pozor! Diplomatické styky se neudržují s Vatikánským státem, nýbrž s Apoštolským stolcem – terminologický rozdíl je v této souvislosti dost důležitý. Velvyslanec není velvyslancem u Vatikánského státu, což je suverénní městský stát, ale je akreditovaný u Apoštolského stolce, čili u univerzálního subjektu mezinárodního práva. Pokaždé lidem zdůrazňuji, že když je někdo velvyslancem u Apoštolského stolce, jako by byl velvyslancem u některé mezinárodní organizace. Důležité jsou pro něj na prvním místě samozřejmě vztahy mezi dvěma státy, v mém případě to bylo mezi Polskem a Apoštolským stolcem, ale pak také angažovanost Apoštolského stolce v celém světě. Například vztahy mezi Koreou a Apoštolským stolcem, situace katolické církve v Číně, Africe, všechny ty oblasti jsou důležité. Jak prohlásil jeden z mých kolegů – funkce velvyslance u Apoštolského stolce je skvělou zkušeností pro každého diplomata.

 

Nakolik byly pro Apoštolský stolec, kromě toho, že dlouhou dobu byl papežem Polák, důležité diplomatické styky s vaší vlastí, zemí s vysokým počtem katolických věřících?

 

V době pontifikátu Jana Pavla II. mělo Polsko nepochybně zvláštní postavení. To se však netýkalo protokolu, poněvadž ten musí zachovávat pevně daná pravidla. Nesmíte ovšem zapomínat, že Jan Pavel II. nepřišel do svého úřadu z kurie, což byl zřejmě hlavní důvod, že si chtěl stále udržovat kontakt s každodenní realitou ve své zemi. Nejspíš i proto měl polský velvyslanec u Apoštolského stolce privilegované postavení. Avšak v okamžiku, kdy byl papežem zvolen Joseph Ratzinger, jsem prohlásila, že se vracíme k postavení a způsobu práce, jako mají všechny ostatní země.

 

A jaký vliv měl Jan Pavel II. na polskou církev? Zvnějšku viděno se občas zdálo, že pokud se v polské církvi objevil závažný problém, s nímž si místní episkopát nevěděl rady, vždycky se čekalo, až přijede papež a vyřeší ho. Například v otázce osvětimských křížů nebo katedrály v Přemyšlu…

 

Privilegované postavení Polska spočívalo také v tom, že Jan Pavel II. byl vůči svým rodákům velmi otevřený. Problémy polské církve ho zajímaly a biskupové mohli přijíždět do Říma a hovořit o nich. Možná proto si všichni mysleli, že se příliš angažuje v kdejaké polské záležitosti. Ale on jednak ani nemohl, jednak se ani nesnažil o všem rozhodovat. V každém případě nebylo těžké seznámit ho s různými názory na danou věc, každý tu možnost měl. Avšak papež jako hlava univerzální církve velice respektoval, co spadalo do kompetence místních biskupů a místních orgánů a co naopak bylo v jeho kompetenci. Vždy si vyslechl něčí názor, ale do ničeho nezasahoval a nerozhodoval. Maximálně mohl vybízet, aby se hledalo řešení, které by bylo ve shodě s křesťanskými zásadami.

 

Můžete uvést konkrétní příklad?

 

Neobyčejně důležitým papežovým hlasem bylo jeho vystoupení před referendem, které se v Polsku konalo v souvislosti se vstupem do Evropské unie. Tehdy Jan Pavel II. slavil pětadvacáté výročí svého pontifikátu, konala se velká pouť polských věřících do Říma a on při té příležitosti na náměstí sv. Petra zdůraznil, že Evropská unie nemůže být bez Polska a Polsko bez Evropské unie. Připomněl také naše historické zkušenosti s Lublinskou unií a prohlásil, že Poláci mají dobrou tradici podobných nadnárodních vztahů. Papežův hlas tehdy postoj mnoha Poláků dost významně ovlivnil. Navíc to bylo v době, kdy se u nás z různých stran ozývaly různé euroskeptické hlasy. Papež cítil, že to může výsledek hlasování negativně ovlivnit, a proto do té debaty vstoupil tak výrazně.

 

Papež František vás jmenoval do komise pro ochranu nezletilých, která by se měla zabývat případy sexuálního zneužívání. Jaké budou metody a postup vaší práce?

 

Zatím jsme v přípravné fázi. Komisi tvoří osm lidí, ale má nás být víc, protože v ní doposud není nikdo z Afriky, Asie a dalších kontinentů, momentálně jsou v ní jen zástupci z Evropy a USA. Je v ní sice jeden zástupce z Argentiny, ale to je jezuitský kněz, který žije v Římě. Proto hledáme lidi i v jiných částech světa, neboť i tam je tento problém dost palčivý. V tomto okamžiku můžu říct, že komise nemá soudní pravomoci, nemůže vynášet rozsudky ani podobné trestné činy vyšetřovat. Jejím úkolem je spíš hledat, co by místní církve měly dělat, aby si s touto záležitostí poradily, případně jak vzdělávat a formovat budoucí kněze atd. Komise má být podle papežova přání naprosto samostatná, neměla by být podřízena žádné kongregaci a podléhat má přímo Svatému otci.

 

Letos si mimo jiné připomínáme čtvrtstoletí od pádu komunistického režimu. Mnoho lidí je ale dnes politikou omrzelých…

 

Víte, často lidem zdůrazňuji jednu věc: když se člověk podívá na těch posledních pětadvacet let, je zřejmé, že právě v našem středoevropském prostoru se jedná o jedno z velice dobrých období našich dějin, ne-li vůbec nejlepších – bez válek, katastrof a s výrazným hospodářským růstem. Jisté nespokojenosti se zřejmě nevyhneme nikdy a nikde, protože žijeme v normálním světě. Na začátku měl každý svou představu, jakým směrem by se vývoj měl ubírat. Někteří si představovali jakýsi zreformovaný socialistický systém, v němž bude plná zaměstnanost, slušné platy a o všechno se bude starat stát. Ale takový systém neměl šanci, aby dál fungoval. Tržní hospodářství způsobilo rozvrstvení společnosti a lidé, k nimž se štěstí obrátilo zády, jsou samozřejmě frustrovaní. Ale takové lidi dnes potkáte všude, včetně dobře zavedených západních demokracií – v Portugalsku, Španělsku či Itálii.

 

Co se proti tomu dá dělat?

 

Naše vlády se od začátku snažily vytvářet pomocné programy pro lidi, kteří si v nových podmínkách nedokázali poradit, ale všechno vyřešit stejně nedokázaly. Proto je důležité vytvářet prostor i pro neziskové organizace. Ale současně víme, že jsme součástí celého mezinárodního systému, což má svůj dopad, neboť i k nám dolehájí důsledky krize, která zasahuje celý svět a s níž se musíme vypořádat. Polsko bez vážnějších problémů prošlo krizí v roce 2008, systém se nezhroutil, ale to neznamená, že bychom měli usnout na vavřínech. Ale já pořád zdůrazňuji, že jsme si nakonec zvolili tu nejlepší cestu. Mnohé věci se určitě daly udělat lépe – dnes je například velice aktuální otázka zdravotního systému, protože naše společnost stárne. Právě v této oblasti budeme muset v příštích letech hodně napřít síly.

 

Hanna Suchocka (nar. 1946) je polská politička, právnička a vysokoškolská pedagožka. Mezi lety 1992 a 1993 byla premiérkou polského kabinetu a v letech 1997 až 2000 ministryní spravedlnosti ve vládě Jerzyho Buzka. Dvanáct let (2001–2013) zastávala post velvyslankyně Polské republiky u Apoštolského stolce. Letos v březnu ji papež František jmenoval do komise pro ochranu nezletilých.