26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Němci Čechům a naopak aneb rány v duši

10. 9. 2013

|
Tisk
|

Hlavně aby dveře k našim bývalým krajanům (dnes už spíš jejich potomkům) zůstaly alespoň pootevřené. Ilustrační snímek Vojtěch Vlk

Vydání: 2013/37 Přímluvy za Sýrii zazněly i v Česku, 10.9.2013, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

Obava z německého vlivu je hluboce zakořeněným českým pocitem

Od českých politiků často slýcháme, že naše vztahy s Němci „nikdy nebyly tak dobré jako dnes“. Na konkrétních příkladech to i na našich stránkách nedávno částečně doložila publicistka Alena Zemančíková (Perspektivy 10/2013). Zaměřila se převážně na české pohraničí, kde například bavorští katolíci finančně podpořili opravy řady kostelů i klášterních komplexů (Teplá) a kde bohoslužby sloužené v německém jazyce dnes už nikoho nepohoršují. Přesto pocit vyjádřený v podtitulku tohoto článku zejména v kritických momentech občas vyvře napovrch.

Mé zadání zní takto: uvažovat o ranách v duši, které způsobili Němci Čechům a Češi Němcům. O českých ranách v německých duších přemýšlím soustavně několik desetiletí. Myslím, že o nich něco vím, ale necítím se zcela kompetentní. Smysl tohoto textu má být vysvětlující. Proto budu raději hovořit o ranách, které způsobili Němci Čechům.

Začnu však něčím jiným. Nebyly to vždycky rány. Němci dokonce Čechům velmi prospěli. Byl to totiž jejich staletý vliv, jenž způsobil, že se Češi stali svým životním způsobem západním národem. Přesněji řečenopřevážně západním. Osobně dávám západnímu typu civilizace přednost, proto jsem za německý vliv vděčný. Němci ovšem způsobili Čechům také starosti, dokonce bolesti, i když si to možná neuvědomovali.

Ostrůvek v německém moři

Těsné sousedství malého národa a národa mnohem početnějšího, kulturně a civilizačně vyspělejšího, je pro ten malý národ břemenem. Ještě před druhou světovou válkou bylo české etnikum obklopeno německým živlem od opavského Slezska až po jižní Moravu. Bylo ostrůvkem v německém moři. V samotných českých zemích žily odedávna miliony Němců. Ono těsné sousedství bylo spojeno s přirozeným asimilačním tlakem. Nacionalismus národního obrození probudil českou obavu o vlastní identitu – a také český vzdor.

I když politická a národnostní mapa Evropy vypadá už téměř sedmdesát let jinak, v české duši stále přetrvává pocit nesamozřejmosti vlastního národa, jeho osamělosti, obklíčenosti a ohroženosti. A spolu s ním snaha uzavřít se Evropě a světu, zejména tomu nejbližšímu, německému. Pohled zvenčí vnímá tento postoj jako český provincialismus.

Je zajímavé srovnat tento český „geopolitický pocit“ s polským. Poláci jsou početnější než Češi a nikdy neztratili své státně-politické ambice. Nacistický režim je ohrozil mnohem víc než Čechy. Přesto vnímají ruské nebezpečí jako větší než to německé. U Čechů je tomu naopak (za sebe dodávám: bohužel).

Obava z německého vlivu je tedy hluboce zakořeněným českým pocitem, který se navenek chová jako ponorná řeka. I od českých politiků dnes slýcháme, že naše vztahy s Němci „nikdy nebyly tak dobré jako dnes“. Přesto – vznikne-li na české politické scéně problém, který má nějakou spojitost s Němci a Německem – ten pocit znovu ožívá. Myslím si, že hraje svou roli i v rezervovaném vztahu Česka k Evropské unii, protože EU, to je především Německo. Mluvčím toho pocitu je též současný český prezident.

Sudetští Němci – cizorodý prvek

Pro český pocit německého ohrožení mají velký, možná klíčový význam sudetští Němci. Nejprve ale musím upozornit na náš jazykový úzus. Němci od 19. století rozlišují „böhmisch“ a „tschechisch“. Češi mají pro toto dvojí určení zemské a etnické příslušnosti jediný výraz – „český“. „Böhmische Länder“ jsou prostě „české země“. V této optice se – od 
19. století – Čechům jeví „Deutschböhmen“ (tedy sudetští Němci) stále více jako cizorodý prvek. A jako překážka emancipačních snah české politiky vůči Vídni. Ony snahy byly motivovány etnicky, nacionálně. Zčásti měly úspěch (Češi se časem stali kulturním národem). Politicky byly nerealistické, protože ignorovaly faktické postavení Čechů v rámci habsburské říše, kterou pomáhali destabilizovat. Sudetští Němci se pochopitelně bránili. Byl to zdroj ustavičných konfliktů, který na čas vyřešila první světová válka. Vzniklo Československo.

Vznik samostatného státu přijali Češi se zadostiučiněním. Aby napravili údajné „historické křivdy“, odsunuli „své“ Němce na vedlejší kolej. Ti sice měli jako jednotlivci občanská práva, ale ta kolektivní jim byla upřena. Bránili se. Češi měli převahu. Masakr z března 1919 není v jejich dějinné paměti zaznamenán. Teď přeskočím deset patnáct let. Velká hospodářská krize zasáhla víc sudetské Němce. Ti už nechtěli zůstat v nemilovaném státě a během několika let spojili svou při s Německem, nyní ovšem nacistickým.

Rozbili náš český státoprávní sen

V tuto chvíli poprvé použiji slovo rána. Ranou číslo jedna v české duši je dodnes vědomí, že Německo, Němci, zejména ti sudetští, zničili naši první republiku. Že rozbili náš český státoprávní sen. – První republika se u nás dodnes těší nostalgické lásce.

Ranou číslo dvě je dodnes tradovaná česká zkušenost s nacistickým terorem let 1939–1945. Nejsem si jist, nakolik je to dnes sudetským Němcům srozumitelné. Jejich situace se připojením k Říši změnila. Byli zglajchšaltováni nacistickým režimem, museli na frontu a ti doma dostávali úmrtní oznámení o svých padlých. Život Čechů v protektorátu jim mohl připadat „poklidný“. Mimochodem: obdobnou poznámku jsem slýchal v diskusích s Poláky. Nacistický režim v Generalgouvernementu byl mnohem krutější. Říkali nám: „Vy jste si mohli za nacistické okupace točit ve svých ateliérech veselohry!“

Bylo to ještě jinak. Nacistický teror byl u nás výběrový, zaměřoval se na elity. Střelba do studentských demonstrací, uzavření vysokých škol, popravy rukojmích, zejména po atentátu na Reinharda Heydricha, Lidice, koncentrační tábory, gestapo. To vše vytvářelo trvalou – a demoralizující – atmosféru úzkosti a potlačované nenávisti. Důležitou okolností byl fakt, že strůjcem nacistického teroru byl totalitní režim, jehož povaha byla u nás neznáma, zatímco Češi jej vnímali jako teror německý.

Česká potlačovaná a pomstychtivá nenávist propukla hned po válce masakrováním a vyhnáním sudetských Němců. Nyní mohu zmínit ránu číslo tři. Je to sice rána v české duši, ale nezpůsobili ji Němci, nýbrž sami Češi. Nechtějí si uvědomit, že poválečná odveta na sudetských Němcích byla zločinem. Chtějí věřit, že šlo o akt „dějinné spravedlnosti“. To je možné jen za cenu morálního relativismu, který deformuje českou duši, české intelektuální elity i českou politiku dodnes.

Kde začínají naše poválečné dějiny?

U této „rány číslo tři“ v české duši se pozdržím. Češi si většinou nechtějí připustit, že to byl zároveň akt sebepoškození. Některé jeho důsledky nelze nevidět. Například že části českých zemí, odkud bylo vyhnáno původní německé obyvatelstvo, evidentně zpustly. V každé nové generaci těch, kdo se tam už narodili, se najde vnímavá menšina, která objeví svůj „sudetoněmecký problém“. Tedy potíže vnímat své rodiště jako domov v plném smyslu, protože narazila na stopy neblahé minulosti. Většinový úzus totiž je, že německou minulost těchto končin je lépe – pokud možno – nepřipomínat.

Příznačné jsou reakce české veřejnosti na informace o masakrování sudetských Němců v roce 1945. Byla jich celá řada: od událostí v samotné Praze přes brněnský „pochod smrti“, pogrom v Postoloprtech, v Ústí nad Labem atd., atd. Pokaždé když je taková událost medializována, je české veřejné mínění nejprve zaskočeno. Pak dojde k diferenciaci. Pro menšinu (zpravidla jsou to křesťané) je to výzva k činu. Ke zpytování svědomí, k vytvoření materiálního objektu, jenž by byl trvalým mementem (sochařská plastika, nápis, kříž). Vždy se najde někdo, kdo toto úsilí maří. Časem však nastane ticho. To se stereotypně opakuje, třebaže od těch událostí už uplynulo sedmdesát let, jak ukazuje zcela nedávná aféra, jejímž spouštěčem byl „sousedský masakr“ v Dobroníně (Dobrenz).

Po převratu v roce 1989 se ozývaly četné hlasy, které volaly po vyrovnání se s minulostí. I když měly na mysli minulost komunistickou, nebyly vyslyšeny. Jeden důvod je nasnadě. Komunistický režim byl sice důsledkem sovětského válečného vítězství, ale většina českého národa ho ochotně přijala. Analýza této skutečnosti by byla i dnes velmi nepříjemná. – Pak je tu druhý důvod, který není tak zřejmý. Jak daleko do minulosti s jejím zpytováním jít? Jen k únoru 1948? Nikoli, pokaždé by se ozřejmilo, že české poválečné dějiny vlastně začínají – vyhnáním sudetských Němců.

Na ztrátu domova nelze zapomenout

Na závěr se přece jen zmíním o ranách v německé duši, které jí způsobili Češi. Jde především o duši sudetoněmeckou. Existuje spousta ran v duších jednotlivých lidí, kteří zažili hrůzy vyhnání nebo – pokud jsou mladší – o nich vědí z otřesných svědectví svých nejbližších.

Pak je tu jedna velká rána masového rozměru. Němci v českých zemích byli po staletí jejich integrální součástí. Podíleli se na jejich dějinách, na jejich rozvoji, byli zde doma. Nacionálně a politicky se emancipující Češi jim začali jejich domovské právo upírat. Už v předminulém století. Tak vznikl konflikt, který pak už jen eskaloval. Výsledek obou světových válek přál Čechům. Po té druhé Češi „své“ Němce vyhnali. Na ztrátu domova nelze zapomenout. Rozhodně ne „do třetího a čtvrtého pokolení“. Je to hluboká rána v německé duši a já si přeji alespoň to, aby si to Češi uvědomili. Někteří si to uvědomují, ale je jich málo.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou