"Někteří lidé mají nutkání se trestat"

Vydání: 2009/37 Sebepřijetí, 10.9.2009, Autor: Kateřina Šťastná

Zdravá sebeláska je důležitým předpokladem pro lásku k druhým. Na to ovšem často zapomínáme a myslíme si, že je lépe myslet jen na ostatní. P. Jan Regner nabízí několik rad, jak mít rád sebe i druhé. Zároveň varuje před přehnaným nutkáním některých lidí příliš se trestat.

V katechismu se píše – „láska k sobě je hlavní zásadou mravnosti“. Jak si to máme vysvětlovat?

Již naši starší bratři Židé dobře znali přikázání: „Miluj svého bližního jako sám sebe!“ Nikde se netvrdí, že máme milovat jen druhé, a sebe nikoli. Sebeláska se ovšem ani nepřikazuje. Předpokládá se jako danost.

Často se i nám křesťanům říká, že musíme mít rádi bližní jako samy sebe. Jak na to?

Není to jednoduchá otázka. Tento imperativ, který se dávno před křesťany snažili žít i Židé, je opravdu tvrdý oříšek. My v sobě totiž neustále prožíváme vnitřní napětí. Protože jsme sami sobě nejblíže, máme obyčejně sklon si nadržovat. Důležité je proto umění „vcítit se do cizí kůže“. Zlaté pravidlo zní: Nedělej druhým to, co bys nechtěl(a), aby oni dělali tobě! A dá se to i obrátit: Jednej s druhými tak, jak chceš, aby oni jednali s tebou. Právě tato empatie nám pomáhá najít správný vztah k druhým.

Lidé se na sebe zlobí za to, co neumějí, a nevšímají si toho, co umějí. Není to tak trochu pohrdání „Božím dílem“? On nás stvořil a viděl, že je to dobré, nám se to ale dobré nezdá…

Opravdu příliš snadno začneme porovnávat své přednosti a vady s druhými, ohlížíme se kolem sebe a neuvědomujeme si, jak jsme my sami byli obdarováni. Každý z nás je výjimečný – a je proto důležité přijmout se takové, jací jsme. Velmi rád dávám lidem ve zpovědnici pokání, aby se snažili najít co nejvíce věcí, za něž mohou Bohu poděkovat a projevit vděčnost. V uspěchaném světě snadno začneme přehlížet to pozitivní, co v nás Bůh způsobil. Přehlížíme dary, které nás obklopují, a ty pak spadnou do šedé zóny věcí, jež už nejsme schopni vnímat. A tak opravdu začínáme nevědomě pohrdat Božím dílem.

V katechismu dále stojí, že „člověk je povinen se víc starat o život svůj než o život druhých“. Není to trochu v rozporu s oním biblickým: „Miluj svého bližního jako sám sebe“?

Výstižně to vyjadřuje sám Ježíš v Lk 9,25: „Jaký prospěch má člověk, který získá celý svět, ale sám sebe ztratí nebo zmaří?“ Každý z nás má před Bohem zodpovědnost na prvním místě sám za sebe a za svou duši. Naše hlavní křestní povolání je povolání ke svatosti. Ovšem sami sebe posvěcujeme především službou Bohu a druhým lidem. Není tu tedy žádný rozpor.

Řada lidí staví sebe sama do pozadí v domnění, že je to tak správné. Když vzpomenu například na Matku Terezu, z jejího života čiší to, jak žila pro druhé. Myslela také někdy na sebe?

Už jsme se zmínili o tom, že zdravá sebeláska je důležitý předpoklad pro lásku k druhým. Člověk, který sám sebe nenávidí, nedokáže většinou druhé milovat. I Matka Tereza dobře věděla, že člověk je stvořen pro lásku, a nic mu proto neudělá větší radost, než když obdarovává druhé. Služba druhým je velké privilegium a přináší člověku naplnění života a duchovní útěchu. Nehledejme rozpor ani zde.

Může se sebepřijetím souviset i přehnaná askeze? Člověk se nemá rád, odmítá „si udělat dobře“, najíst se, trestá se…

Ve svátosti smíření se s tímto problémem bohužel setkávám. Někteří lidé mají nutkání se trestat a neunikne jim k tomu žádná příležitost. Nedopřávají si dobré jídlo, odbývají se, odmítají dary od druhých s vysvětlením, že si nic nezaslouží, veřejně se obviňují a v dnešní době přibývají i případy sebepoškozování. Myslím, že rozlišit to lze snadno. Sama podstata pokání a askeze vytváří atmosféru odříkání a sebepřemáhání. Je tudíž ve svém důsledku něčím nepříjemným a nepohodlným. Když má ovšem člověk vnitřní nutkání a potřebu se trestat a de facto mu to dělá dobře, není něco v pořádku a nemá to s křesťanskou askezí nic společného. Sebepoškozování se dnes navíc stává i módním trendem a jakousi subkulturou. Mnohým lidem to přináší úlevu v jejich psychickém napětí a někdy přímo sexuální potěšení. Kněží by se měli v této věci informovat, jak mohou dotyčným lidem pomoci. Většinou totiž nejde jen o problém duchovní, ale spíše psychický, kdy je třeba, aby tito lidé vyhledali odborníka. A kněží by jim v tomto ohledu neměli „fušovat do řemesla“.

Hovoří lidé ve zpovědnici o sebepřijetí často? Může jim kněz pomoci?

Lidé si často problémy se sebepřijetím nepřiznávají. Zvlášť mezi dospívajícími je to velmi časté. Proto by zpovědníci měli zpozornět, když si toho všimnou – a kajícníka na to upozornit. Sám takovým lidem radím například duchovní cvičení zaměřené na sebepřijetí. Důležité je, aby si dotyční uvědomili, že Bůh o ně stojí, přijímá je takové, jací jsou, a je s nimi trpělivý. Proto se i oni musí učit trpělivosti sami se sebou.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 14 31. března – 6. dubna 2020

Anketa mezi kněžími: Jak se proměnila vaše služba?

Zeptali jsme se kněží, jaké cesty a způsoby doprovázení farníků volí v těchto dnech a jak se změnila pastorace v jejich farnosti.

celý článek


Zjišťujeme, že svět je křehký

To, co žijeme nyní, může být jen malá ochutnávka krize, kterou může vyvolat změna klimatu – upozorňuje lucemburský arcibiskup JEAN-CLAUDE HOLLERICH SJ, předseda Komise…

celý článek


Jak slavit v kruhu rodiny?

Velikonoce jsou svátky, které se už od svých židovských kořenů slaví částečně ve společenství Božího lidu a částečně v domácnosti, v kruhu rodiny.

celý článek


Nový KT ke stažení zdarma vždy od soboty

Vážení čtenáři Katolického týdeníku, po dobu mimořádných vládních opatření, která mají omezit šíření nákazy koronavirem, kdy bohužel distribuce Katolického…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay