26.10.2018, Autor: Jaroslav Šubrt

Za tu dobu byly z našich kostelů, kaplí, božích muk a hřbitovů odcizeny statisíce obrazů, soch, kusů nábytku i liturgických předmětů – mnohdy mistrovských děl vysoké umělecké hodnoty. Když to nešlo jinak, zloději se do kostelů nebáli i probourat. Mnohé z nich byly vykrádány opakovaně, takže v nich nakonec nebylo doslova co ukrást. A přestože se v polovině devadesátých let přikročilo k důkladné dokumentaci církevního mobiliáře, objekty byly opatřeny bezpečnostními systémy a vzácné předměty uloženy do depozitářů, bilance ztrát je i tak naprosto děsivá. Celkově u nás bylo vykradeno až devadesát procent sakrálních objektů.

Leckdo si však nejspíš položí otázku, kde všechny ty ukradené předměty skončily? Jaký byl jejich další osud? Mizely v cizině, především v Německu, Rakousku, Itálii a Holandsku. Prostřednictvím organizovaných sítí pašeráků a překupníků uměleckých děl se ocitly v aukčních síních, obchodech se starožitnostmi nebo v rukách soukromníků ve výše jmenovaných zemích. Situaci v dalších letech navíc komplikovalo zrušení hraničních kontrol po vstupu naší země do EU a schengenského prostoru.

Nicméně alespoň některé z ukradených a nelegálně vyvezených uměleckých děl se snaží náš stát postupně repatriovat a vrátit původním majitelům, což je v drtivé většině případů katolická církev (biskupství, farnosti, kláštery). A jak se to dělá konkrétně? O tom se mohli čtenáři podrobně dočíst v obsáhlém rozhovoru uveřejněném v letošním druhém čísle časopisu Babylon ().

Pod hlavičkou Ministerstva kultury České republiky začal totiž od roku 2004 pracovat tým vysoce kvalifikovaných odborníků (kunsthistorici, právník, restaurátor), který měl za úkol „vyhledávání, ztotožňování a navracení nezákonně vyvezených kulturních statků“ z naší země. Tento tým se postupně stal doslova postrachem majitelů obchodů se starožitnostmi v Německu, Rakousku, Holandsku a Belgii. Jeho „úspěšně dokončené soudní spory, výjezdy a kontroly stovek obchodů se starožitnostmi v zahraničí měly časem i preventivní účinek na nelegální obchod“.

O to víc ale jako hodně ledová sprcha působí informace na závěr rozhovoru: Na konci roku 2015 Ministerstvo kultury České republiky (ministrem byl tehdy Daniel Herman) ukončilo s týmem spolupráci a „rezignuje na možnost využívat dosavadních zkušeností při navracení nezákonně vyvezených kulturních statků“. A hned nato se také dozvídáme, že příslušný odbor „nedokázal od roku 2015 zahájit jediné soudní řízení o navracení uměleckých děl nalezených v zahraničí a všechna řízení do té doby úspěšně probíhající dokonce utlumil“. – Člověku nad tím prostě rozum zůstává stát.