Nejsou to ztracené případy
Vydání: 2016/43 Sedm statečných, sedm svatých, 18.10.2016, Autor: Jiří Macháně
Příloha: Doma
Román Bylo nás pět by Karel Poláček bez Zilvara z chudobince nebo bez Tondy Bejvala vůbec nemohl napsat. Ale jak s nimi žít?
Mezi počtem uličníků ve třídě a růstem nároků na učitele panuje přímá úměra, shodují se pedagogové. Ilustrační snímek Aleš Masner
Jenže jakkoliv se kousky takových kvítek mohou jevit jako úsměvné, v životě rodičů, jejichž děti s těmi zlobivými „chodí“ do třídy, jsou spíš příčinou vrásek. Jejich chování i životní příběhy se navíc stávají tvrdým oříškem i pro pedagogy, na jejichž hlavy padá starost o vzdělání a výchovu i těchto dětí, které často přicházejí z prostředí, jež jejich kultivaci příliš nepřeje.
„Přibližně devět let s nimi pracuji. Velmi často jsem viděla, že je jejich okolí, případně učitelé, odsoudili jako ztracené případy, s nimiž se to musí prostě jenom přežít a do kterých nemá cenu investovat,“ popisuje svou zkušenost pedagožka Romana Michaela Michalíková. Jak zdůrazňuje, za jejich chováním a problémy bylo ale obvykle volání o pomoc. Velmi často potřebují pozornost, které se jim doma nedostává, a v okamžiku, kdy se ocitnou v kolektivu, tak mají tendence upoutávat pozornost různými způsoby. „Když se nám podaří se přes to přenést, můžeme v jejich životě udělat hodně. Koneckonců ani Ježíš nezaměřoval svou pozornost pouze na ty slušné a spořádané lidi pocházející z dobrého zázemí. Naopak – šokoval tím, že vstupoval mezi ty, kteří si jeho pozornost z pohledu okolí naprosto nezasloužili: celníci, prostitutky, hříšníci. A vstupoval k nim právě proto, aby nastartoval konkrétní změnu v jejich životě,“ zdůrazňuje pedagožka.
Proti vůli rodičů
Co ale s naším „hodným“ dítětem, které si najde problémového kamaráda? „Rozhodně bych mu kontakt s ním nezakazovala. Zakázané ovoce totiž nejlépe chutná. A pro děti jsou zakázaní kamarádi právě ti nejpřitažlivější, takže se dá očekávat, že si budou hledat cesty, jak tento zákaz obejít, což je pak může stavět až do pocitů viny, že jednají proti zákazu rodičů,“ varuje Romana Michaela Michalíková.
Pověstné charisma „darebáků“
Její slova potvrzuje i Marie Gottfrieová, ředitelka základní školy v Trmicích na Ústecku, která je zároveň referentkou pro církevní školství na litoměřickém biskupství. Od amerického velvyslance také získala Cenu Alice Masarykové za inkluzivní vzdělávání. „Charisma ,darebáků‘, kterým se tak často nechají očarovat právě ti slušní a hodní, je pověstné. Ostatně i takové konstelace jsou pro děti cestou zrání a objevování jejich místa, jejich cesty. I kontakt se spolužákem, který „zlobí“ může sehrát zásadní roli v konečném ukotvení ve skupině „hodných“ a v upevnění pozitivních vzorců chování,“ vysvětluje ředitelka Gottfriedová.
Naše často jen o málo hodnější dítě může být pro to problémové naopak cenným kontaktem, který mu může podat pomocnou ruku. „Minimálně proto, že jej neodsoudí a nepřestane se s ním bavit, ale bude s ním vytvářet konkrétní vztah, který problémovému dítěti může v životě chybět,“ navazuje na slova ředitelky Romana Michaela Michalíková. „Tato zkušenost pak může být cenná i pro naše dítě v jeho dalším životě, protože ho učí přistupovat k druhým bez ohledu na první dojem a současně se učí fungovat s lidmi, kteří jsou rozdílní,“ zdůrazňuje pedagožka. Je ale podle ní zapotřebí s dítětem pravidelně mluvit, všímat si vlivu, který na něj problémový kamarád má, a zároveň pevně a jasně nastavovat hranice, přes které by naše dítě nemělo přejít. Je také dobré, když takového kamaráda pozveme k nám na návštěvu, abychom měli příležitost se s ním seznámit a nenálepkovali ho pouze na základě informací, které máme z doslechu.
Vyškrtnout zlobivé děti ze školy nikdo nemůže. Přesouvat kvůli nim vlastní dítě na jinou školu lze jen ve velkém městě. Zilvarové i smělí Bejvalové zkrátka do dětských kolektivů odpradávna patří. A nejen tam. Oni nezmizí ani ze světa dospělých...
Sdílet článek na:
